Tento netradiční sport vymysleli v 60. letech ve Velké Británii. Ve vůbec prvním potápěčském klubu na světě přemýšleli, jak si zpestřit potápění a zároveň jak se udržovat v kondici. Podvodní hokej je totiž pořádná makačka.
„Krása tohoto sportu tkví hned v několika aspektech. Je důležité mít dobrou fyzickou kondici, překonat stres z absence vzduchu, rozumět si s maskou, dýcháním přes šnorchl a ploutvemi, ovládat práci s pukem a k tomu dodržovat promyšlenou taktiku,“ vysvětluje mi Kateřina Hnilicová, trenérka a hráčka oddílu Narwhales. Tento tým vznikl v Praze zhruba před rokem. Je teprve třetím oddílem v Česku, který se tomuto sportu věnuje.
Než půjdeme na hru, tak nás čeká rozplavba. Na zahřátí si dáme 1450 metrů. Pětadvacetimetrový bazén plaveme bez ploutví, s ploutvemi, na jeden nádech a tak dále.
Další na programu je práce s pukem. Než začnu „bruslit“ po dně, dostanu ještě pevnou gumovou rukavici a malou gumičku. Rukavice mi ochrání klouby, gumička zase zajistí, že mi hokejka neupadne. Nádech a jdeme na to. Puk šmrdlám po dně zhruba 10 metrů. Plavu pro kyslík a vracím se k puku. Je to vyčerpávající.
Kde si sport zkusíte
|
Následuje trénink takzvaného „véčka“. „Je to jeden z prvních triků, který začátečníky učíme. Hráč tento trik může využít při střetu s protihráčem, kdy naznačí hru na jednu stranu, ale na poslední chvíli puk stáhne pod sebe a jede na opačnou. Pohyb puku tak vypadá jako písmeno V,“ vysvětluje trenérka a já to jdu zkusit.
Následuje nácvik střelby. Při hře se puk spíš šoupe po dně, ale občas se hodí ho popostrčit směrem k bráně či spoluhráči. Zkouším tedy puk švihnout vší silou. Kotouč však „letí“ jen patnáct centimetrů. Tak trochu jsem to čekal.
Závěr tréninku patří hře. Já nejprve sleduji zápas z kraje bazénu. Moc toho nevidím. Občas se někdo vynoří pro nádech, ale to je vše. Ve světě jsou pod vodou i kamery, aby si zápas užil i divák, ale v Česku zatím ne.
Protože chci vidět víc, jdu také hrát. Každé družstvo se drží na jedné straně bazénu. Na povel startujeme pro puk uprostřed a začíná mela. Opatrně plavu při hladině, dýchám do šnorchlu a čekám na příležitost. Pode mnou se míhají těla hokejistů. Chvíli puk vidím, chvíli ne. Najednou si všímám, že protihráč kus ode mě tlačí puk do naší brány. Je vážně sotva dva metříky daleko. Jdu po něm! Vší silou, a přesto pomaleji, než bych chtěl. Dává gól!
Jdu si pro nádech a následuje další „buly“. Opět se hráči míhají v nepřehledném víru hokejové bitvy. Já tentokrát plavu u dna a čekám na příležitost. A ta se naskýtá. Beru puk a pádím k bráně. Jenže pak to přijde... Potřebuji se nadechnout. Nájezd se mění v boj o kyslík. Když vracím hlavu pod vodu, puk je dávno v tahu.
Trochu se stydím, ale spoluhráči mě chlácholí, že tohle se občas začátečníkům stane. Zklamání ale musí stranou. Jde se opět hrát. Adrenalin stoupá. Zábava graduje. Člověk si ani neuvědomí, že se při této hře strašně namaká.
