Postava mnicha Rabinoviče se v autorově tvorbě poprvé objevila v roce 2006, konkrétně v díle Sútry strachů a pochybností. A představuje-li mnich Rabinovič umělcovu alternativní osobnost, pak jeho zahrady jsou v této Sútře pojaty jako zvláštní mapy lidské psychiky. „Sútra se skládá ze dvou částí. První jsou strachy a druhá část jsou pochybnosti. A ty plány zahrad, to jsou okna do jiného světa.“
Role umělce
V díle Viktora Pivovarova lze nalézt jak realismus, tak i značně redukovaný, abstrahovaný projev. Autor zdůrazňuje, že nová brněnská výstava je z velké části založena na abstraktním umění, i když většina výstav, které doposud pořádal, byla postavena spíše na kontrastní dramaturgii. „Ale zároveň se domnívám, že kontexty, se kterými pracuji, jsou i zde přítomny. To znamená metafyzické osamění člověka, touha po nesmrtelnosti, sen o čisté existenci zbavené traumatických stavů a tak dál,“ dodává.
Když Viktor Pivovarov mluví o traumatických stavech, nelze se nezamyslet nad tím, jaká je aktuální situace na Ukrajině, ke které jej navíc pojí osobní vazby. „Válečná hlášení oznamují, že je bombardováno město Vasilkov nedaleko Kyjeva. V tomto městě žil můj dědeček a babička, tady se narodila moje máma. Jediná zbraň, kterou můžu držet v ruce, je štětec. Ale nemůžu touto zbraní bránit žádnou živou duši. Jsem bezmocný vůči násilí. Jsem zoufalý,“ říká se zřetelným pohnutím.
Možná umělec a umění nejsou ale přeci jen tak bezmocní, jak se může na první pohled zdát. „Například pohádky. Žádný režim neustojí Andersenovy pohádky. V nich je tak obrovský arzenál lidskosti, dobroty а krásy, že je schopný narušit jakoukoliv totalitní ideologii. Stejně jako obrazy Rembrandta, Boticelliho nebo Terborcha v Ermitáži a v Puškinově muzeu. Jestli má umění tak velkou sílu, jak jsem popsal, tak není možné nebrat je hluboce vážně. Něco jiného je ale umělec. Když umělec začne brát vážně sám sebe, je to konec. My jsme jen nástroje, tím, kdo hraje, je někdo jiný,“ uzavírá Viktor Pivovarov své vyprávění.
