Osud tomu chtěl, že jsem si musela před lety pořídit řidičský průkaz. Jediné dilema bylo, zda si pořídit argentinský, nebo český. Když jsem porovnala cenu tady a tam, vzala v úvahu minimální množství hodin v autoškole a reálné možnosti složit teoretickou a praktickou zkoušku, ručička vah se přiklonila k Argentině.
Dnes si uvědomuji, že k pozitivnímu výsledku celého procesu mohlo dojít pouze v Buenos Aires. Praktický výcvik na obou místech se příliš neliší, s výjimkou dvou malých drobností. Zaprvé v Buenos Aires nejezdí tramvaje, tudíž debata o přednosti v jízdě neexistuje. Nikoliv teoreticky, nýbrž v praxi se řídí zákonem většího a silnějšího, chodec přitom zůstává až na posledním místě. Zadruhé, jakmile se uchazeč seznámí se základními dopravními značkami, následuje manévrování, jak podplatit dopravního policistu bez užití jediného slova. Smutné a děsivé? Ano, dost.
Navíc je potřeba zmínit, že doprava v Buenos Aires je rizikovým sportem pouze pro nebojácné, statečné jedince. Nejednou jsem slyšela nepříliš veselé příhody o praktických zkouškách tady v České republice, kde jeden pokus na dosažení optimálního očekávaného výsledku často nestačí, kde budoucí řidiče hodnotí arogantní, náladoví, ne zrovna příjemní lidé, pokud mám užít diplomatického vyjádření. Přesto se člověk tady pravděpodobně naučí víc, než na jižní polokouli.
Dvakrát mi při zkoušce chcípnul motor, ani jednou jsem pořádně nezaparkovala, jsem však upřímná, sympatická a žena. To bez dalšího snažení stačilo. Naštěstí neřídím.
