Pojďme si nejdříve udělat pořádek v Amerikánce, kterou lidé znají hlavně jako divadlo. Za covidu se objevila v projektu Divadlo ve filmu, pak jste natočili opravdu snímek a mezitím chystáte představení Snowflakes, které má být upoutávkou na ten film…
Pavla Beretová (PB): Představení Amerikánka, které hrají na Jatkách78 Tereza Ramba a Eliška Křenková, je příběh malé holčičky, jež projde dětským domovem a pasťákem. Dospělé ženy tam ztvárňují holčičku. Když byl covid, vznikla mánie natáčení divadelních představení. Režisér Viktor Tauš objevil novou formu, kterou nazval Film Naživo, kdy divadlo snímal filmovou kamerou a představení se tak jako ve skutečnosti odehrávalo v reálném čase a bylo i tak snímáno. V tomto duchu bylo natočené i představení Amerikánka. Další část story je, že Viktor měl dlouho v plánu film. Ten jsme začali točit na konci covidu a to, co na divadle ztvárňují Tereza s Eliškou, hrají ve filmu skutečné děti. V roli Amerikánky máme osmiletou holčičku, pak patnáctiletou a dospělou hlavní postavu hraji já. Na projektu s námi spolupracovalo asi padesát dětí. Jsou mezi nimi ty z dětských domovů, z pěstounských rodin, diagnostických ústavů i tradičních rodin. S nimi jsme natočili film, ale udělali i divadelní představení Snowflakes.
Když tedy přijdu na Snowflakes, tak budu mít ochutnávku z filmu Amerikánka?
PB: Hlavně budete mít možnost poznat herce, které uvidíte příští rok na filmovém plátně. Je to takové první rande s dětmi, svatba bude ve filmu.
Jaká je reakce jednoho z těch dětí? Báro, vy jste absolvovala oba projekty, jaké to bylo?
Barbora Holzknechtová (BH): Naprosto skvělé. Asi nejlepší věc, která mě mohla potkat. Vždycky jsem se bála být herečkou, protože mi přijde, že se může člověk jednoduše zkazit. Zahraje si třeba v nějakém připitomělém seriálu a do konce života ho nikdo nevezme, protože má škatulku, že není moc dobrý. Snila jsem o tom, že by takové skutečné příběhy ty herci i prožívali, ale pak jsem si řekla, že to se u nás netočí. Ale ty dva roky s Amerikánkou jsou úžasné. Původně jsem měla hrát roli hodné holky Majky, ale nakonec jsem hlavní bestie pasťáku. První půlrok jsme se učili hrát, až pak jsme se víc už soustředili na ty postavy.
Jaké jsou pro vás hlavní rozdíly hrát ve filmu a na divadle?
BH: U filmu se hodně času jen čeká a snadno vypadnete z role. Je tam také mnohem víc lidí okolo ve štábu. Jsou tam sice s námi, ale ne úplně ve stejné atmosféře, což se na divadle daří – lépe ji zachovat. Na představení je super, že máme všichni stejně významnou roli. U filmu je člověk ve stresu, že je pozornost upřena na něj, nebo naopak celý den čeká bez záběru.
PB: Navíc si myslím, že při Snowflakes už se zúročuje, že do toho nejdeme z čisté vody. Ty děti už se pomocí různých workshopů a natáčení něco naučily a teď už si užíváme.
Jak se vlastně děti vybíraly?
PB: Když jsem se na to Viktora ptala, říkal, že nevybíral lidi, kteří umí hrát, spíš osobnosti, individualisty.
BH: Já byla v castingové agentuře, pozvali mě na casting, ale zrovna jsem nemohla, tak jsem jen poslala video. Byla jsem v Mexiku úplně zničená a v tu chvíli jsem to natáčela. Ale nakonec to vyšlo. V představení mám text, kde povídám, že moje maminka bere pervitin. Musím ale zdůraznit, že to tak ve skutečnosti není, jsem ze skvělé rodiny.
Jaké pro vás bylo setkání s dětmi z dětských domovů?
BH: Pro mě to nebylo nějak výjimečné. My už se ve školách s takovými dětmi setkáváme. V jistých ohledech jsme více tolerantní generace. Ale určitě jsem měla pocit, že tam je hodně dětí, které jsou křehké. Člověk v nich viděl řekněme zpečetěný osud. Ale za ty dva roky se to tak moc proměnilo, že mnohé děti v sobě našly sílu, že si já teď říkám, jestli to se mnou bude dobré, a o nich vůbec nepochybuji.
Vystihuje název Snowflakes právě křehkost, kterou jste zmínila. V poslední době se mluví o generaci sněhových vloček? Jste opravdu křehcí?
BH: Myslím, že určitě. Zvlášť my tady na Amerikánce.
PB: Já si to úplně nemyslím. Už ve chvíli, kdy se název vymýšlel, nebyl to ještě tak známý pojem, který je skloňován v současnosti. Vzniklo to z písně od Annabelle, která s námi účinkuje. Pak to do sebe celé zapadlo ještě s významem, na nějž se ptáte. Ale jak mám možnost s těmi dětmi dva roky pracovat, tak bych tu křehkost zaměnila za citlivost. Oni jsou opravdu jiní než my, ale já v té citlivosti spatřuji sílu. Zároveň mají schopnost říct některým věcem dříve ne, než jsme byli zvyklí my. Jsem zvědavá, jak to s nimi bude dál.
BH: Asi záleží, no. Křehkost totiž může být brána jako nějaká slabost, anebo že dokážu být citlivá, ale nenechám se zničit člověkem, který citlivý není. Je pravda, že jsme vyrůstali v době, kdy tady nebylo žádné ohrožení, i výchova je volnější, přesto mi přijde, že jsme daleko víc vydeptaní než naši rodiče či prarodiče. Víc asi dáváme najevo emoce.
Pavlo, jaká je spolupráce s dětmi pro vás?
PB: Hrozně cenná zkušenost, hodně mě naplňuje pracovat s mladými. Když jsem byla v jejich věku, tak jsem věděla, že mám pravdu. A tu jsem s věkem trochu poztrácela. Takže já teď cítím, že oni mají pravdu, jak ještě mají nezkreslené ideje. Baví mě jim naslouchat. Na začátku vypadalo nemožné dát tu skupinu dohromady, ale zvolili jsme neinvazivní přístup – nechat je uvěřit v sebe, získat schopnost napojit se na ostatní a cítit se bezpečně. Šlo nám o jejich autenticitu. Bylo krásné objevovat, kdy ty děti začaly vykvétat. Občas tam hrály skutečně těžké věci, do kterých se nikomu nechce. Bylo složité najít i správnou komunikaci. Zvolili jsme metodu, že jsme pořád o všem mluvili nahlas, aby se to správně pojmenovávalo. Vytvoření bezpečného prostoru pro děti bylo úplný základ, proto jsme měli i workshopy. Ve filmu byly složité věci, ale teď na divadle už si užíváme radost a vše ze sebe dostáváme.
Vy jste děti i vedla a představení spoluvytvářela. Našla jste v sobě nové schopnosti?
PB: Viktor je v tomhle takový, vystavuje vás situacím, jež nečekáte, a s mojí povahou se vzpíráte, ale nakonec se poddáte a hrozně vás to posune. Takže možnost, že jsem s dětmi mohla pracovat a řešili jsme s Viktorem i režijní věci, byla přínosná. I od dětí jsem se hodně naučila. Když jsem vnímala jejich odvahu, bojovnost a sílu, začala jsem se vracet do situací, abych se jen radovala. Prostě se rozhodnout jen žít a být bez blbostí okolo.
Brzy se na obrazovky České televize vrátí Osada, kde jste také točila s dítětem…
PB: Bylo to vtipné, ve stejné době jsme točili Amerikánku, a když jsem přišla na natáčení Osady a bylo tam dítě, už jsem si v duchu říkala, ježišmarjá, zase. Ale nerozhodilo mě to. V Osadě jsme měli skvělou malou holčičku. Pro tu moji postavu a rodinu je to zásadní změna.
Diváci vás můžou vidět i v Národním divadle v Kytici či Maryše. Jde o klasické české hry. Dozvídáte se tak něco i o autorech, což se lidem během povinné četby moc nechce?
PB: To se mi děje často. Kytici jsem znala, ale jak jsme se nořili hlouběji, byla jsem zasažena. Třeba báseň Záhořovo lože pojme celý život. Nejvíc se mi to stalo u Julia Zeyera, díky jeho krásnému jazyku jsem se do něj přes divadlo zamilovala.
