Jak vznikla myšlenka celého filmu?
Nemám na tom žádný podíl. Před čtyřmi lety mi zazvonil telefon, ozvala se Linda, že by ráda natáčela dokument o mushingu, a hledala někoho z toho prostředí. Souhlasila jsem. Původně film měl být o třech lidech, kteří o něco usilují. Mělo to být o způsobu života a atmosféře. Postupem času vyplynulo, že jsem zbyla z těch protagonistů sama.
O čem tedy nakonec dokument vypráví?
Částečně je o mé přípravě a cestě na 1200 kilometrů dlouhý závod Finnmarkslopet v Norsku. A pak jsou tam zmapovány dva jeho ročníky. Já říkám, že je tato část o tom, jak jsem zkazila dvakrát jeden závod. Já si původně myslela, že Linda točí film o mushingu, ale když mi poslali sestřih, do kterého jsem nemohla zasahovat, řekla jsem si, že je to o něčem jiném. O životě, o tom, že ne vždycky se všechno podaří, ale i že se na to člověk v takových chvílích nevykašle. Zvláštní je, že každý, kdo už film viděl, si z něj odnesl něco jiného. Je to jako zrcadlo, každý ve filmu vidí, co se zrovna jemu děje. Vždy jsem překvapená. Je to prostě geniálně poskládané. Výtečná je i muzika Marka Doubravy. Samozřejmě i obrazově je to krásné, hlavně záběry z dronu na zasněženou krajinu ve Švédsku.
Jak štáb zvládl extrémní podmínky na severu Evropy?
Já si z nich dělala legraci. Říkala jsem si: „Přijedou umělci z Prahy.“ Radila jsem jim, aby se pořádně oblékli, ale byli to outdooroví lidé a poprali se s tím statečně.
Jana Henychová
Vrátím se k závodu Finnmarkslopet. Už jen rozhodnout se tam jet musí chtít dost odvahy, že?
V Norsku je to největší závod psích spřežení. Sleduje ho televize a místní lidé mají závod rádi. Když je pak člověk součástí, tak si toho hrozně váží. Opravdu musíte najít odvahu se do toho pustit. A nevím, jestli ji ještě někdy najdu. Když se podíváte na startovní listinu, moc závodníků mimo Norsko nenajdete. I lidé, kteří si nechávají svou původní zemi pro závod, už v Norsku nebo Švédsku žijí. Jsem jedna z mála, kteří to tak nemají. Ale snažím se poslední roky v listopadu odjíždět na sever. Pronajímám si ve Švédsku baráček, mám tam už kamarády i známé trasy.
Jak dlouho se 1200 kilometrů jede?
Abychom stihli všechny časové limity, tak bychom měli jet denně 160 kilometrů a trasu ujet za devět dní. Když jsme s mými psy trénovali, náš rekord byl 240 kilometrů za 24 hodin, ale to už jsme dál nejeli. Těch 160 kilometrů je opravdu dost, navíc opakovaně. Když tam jedete monotónní bílou krajinou, tak vám ty vzdálenosti také přijdou jiné.
V traileru bylo vidět, že jste si zahrávala s ohněm. Doslova. Jak to dopadlo?
To je ústřední scénka celého filmu. Šlo o hand warmer. Je to podobné jako zapalovač, ale neškrtá se, zapaluje se plamenem. Ta krabička pak žhne, já ji používám jako vytápění v bundě. Při jednom zapálení jsem udělala chybu, že jsem neměla nahoře krytku. Chtěla jsem natočit na Facebook, jak se to zapaluje, ale kapku se mi to vymklo z ruky. Benzin se mi rozlil po stole a začalo tam hořet. Pak už končila legrace. Věděla jsem ale, že tomu stačí vzít vzduch, tak jsem oheň udusila utěrkou. Na Facebooku je delší verze videa se všemi průpovídkami. Většina polárníků buď zmrzne, nebo uhoří. I když rozděláváte vařič ve stanu, je riziko, že vám chytne.
Film jde pozítří do kin a vy k němu jedete i „turné“?
Premiéra bude v pražském Kině Pilotů a pak budou i další projekce po republice. Když si mě někdo pozve, přijedu na diskusi či povídání. V sobotu budu od 17 hodin v Kině Pilotů i s jedním pejskem.
Vy máte doma v Jizerských horách 26 psů, ale závod jedete se čtrnácti. Podle čeho je vybíráte?
Záleží na tom, v jaké jsou fyzické kondici, jak moc se jim chce. Mám i psy, kteří běhat nechtějí. Takže někdy je fuška vůbec těch čtrnáct vybrat. Teď bych to asi ani neposkládala.
Jak je rozeznáváte?
Mám z těch 26 psů udělané pexeso i se jmény a hodně lidí to ocení. Ale samozřejmě každý je jiný. Když s nimi jste, není problém je rozeznat. Když máme letní tábory a přijede nové dítě, trvá mu třeba dva dny, než je rozliší, ale brzy se začne orientovat.
Kodiak
Zmínila jste letní tábory, ale co vás ještě živí, když musíte být denně se psy?
Už patnáct let jsem na volné noze. Na baráku v Horním Maxově mám napsané, že jsme centrum volnočasových aktivit pro mládež v reálném vztahu se psy husky. Na jaře, když jsou Jizerské hory plné lidí, mám denně třeba tři čtyři exkurze. Povídám dětem o saních, o ježdění, mohou si pohladit psy. Ukazuji jim, jak oblékám psy do postrojů a tak dále. Na letních táborech děláme s dětmi běžné táborové věci. Vycházíme ze zážitků, ale vše je spojeno se psy. Loni na podzim jsem vyhlásila letošní téma, aniž bych věděla, co se bude dít. Téma je závod Iditarod. Ten se jede na počest události z roku 1925, kdy umírali na Aljašce v městečku Nome děti na záškrt. Přes celou Aljašku jim vezli na saních sérum, tedy vakcínu. Je zvláštní, jak je nyní boj s nemocí symbolický.
Kolik je v Česku musherů?
Jsme organizovaní ve Svazu sportu psích spřežení, který má asi pět set členů. Ale členem může být každý, kdo se registruje a má doma i jen jednoho psa, se kterým sportuje. Můžete s nimi běhat, jezdit na kole, na koloběžce, na saních, takže těch možností je dost. Máme různá mistrovství, ale je v nich spousta disciplín, takže hodně lidí má doma nějaké tituly. Pro mě tohle už není.
Jezdí z Česka kromě vás ještě někdo na extrémní závody do zahraničí?
Tam je možná trochu problém, že existuje velké riziko neúspěchu. Hodně lidí si to rozmyslí, jestli jet, nebo ne. Já jsem asi takový dobrodruh, že jsem ochotná do toho jít, i když se mi nemusí podařit dojet do cíle. Mně se povedlo jednou, že jsem Finnmarkslopet dojela. Sešly se mi všechny trumfy v ruce. To bylo ještě tisíc kilometrů. Pak vzdálenost prodloužili, ale časový limit nechali. A v letech, kdy se natáčel dokument Psí láska, už mi to nevyšlo.
