Na albu jsme chtěli složit poklonu našim vzorům, říká frontman skupiny Jelen

Na desce je poměrně dost hostů. To byl záměr?
Plán byl, že si album dáme k desátým narozeninám, že si uděláme radost. A že si pozveme lidi, kteří nás buď inspirovali, nebo je máme rádi. Pracovní název desky byl původně Jelen a hosté. Pak jsme si z legrace říkali, že je to Jelení guláš, protože nápady jsou dost různorodé.

Opravdu jde o velmi pestrý počin. Vůbec jste tedy neřešili, jak to bude znít jako celek?
Ne, ale vlastně mě pak překvapilo, jak deska drží pohromadě oproti tomu, než jsem si původně myslel. Opravdu jsme si řekli, že to řešit nebudeme. Chtěli jsme také složit poklonu různým hudebním vzorům, které máme. Ať už jsou to Led Zeppelin, nebo Leonard Cohen.

Tahle jména si těžko pozvete přímo jako hosty, ale máte na desce Jiřího Pavlicu s Hradišťanem a Roberta Křesťana s Druhou trávou. To jsou vaše české vzory?
Ano, to jsou přesně lidé, kteří nás odjakživa inspirovali. Pro mě osobně je Robert Křesťan velkým vzorem jak po textové stránce, tak i co se týče výrazu ve zpěvu, který do písní dává. Myslím, že v tom u nás nemá žádné obdoby. Navíc nás s kluky z Druhé trávy pozvali na jeden z prvních našich větších koncertů, kde jsme si mohli zahrát. To jsme byli ještě téměř neznámá kapela. Podobně dlouhodobě obdivujeme Juru Pavlicu a Hradišťan, protože na poli moderního folkloru jsou jedineční. Strašně mě baví, že udržují hudbu živou a hledají další inspirace. Ten přístup je nám blízký. Tedy sahat si ke kořenům, ale dávat do toho nové vhledy. Jsou také úžasní lidsky. Potvrzuje se to, že když je někdo velký umělec, tak je většinou i fajn člověk. Od začátku bylo skvělé se s nimi potkávat a povídat si.

Z trochu jiných žánrů jsou Rybičky 48 a Kateřina Marie Tichá, kterou znáte dlouho...
Káťa je s námi spjatá vlastně od začátku. U ní jsem v písni Atomy chtěl, aby tam zněla jinak, než je u ní běžné, a trochu jsem si to prosadil. U kluků z Rybiček je pravda, že se potkáváme už dlouhodobě a vždycky se s nimi skvěle povídá. Baví mě, že si na nic nehrají. Milují rock’n’roll, hrají ho, a ať si s tím každý naloží, jak chce. Zároveň jsou podle mě trochu nedocenění muzikanti, a přitom tam zůstává punková energie. Píseň Je lepší se opít jsme měli připravenou už dlouho, ale nedali jsme ji zatím na žádnou desku. Chtěli jsme do ní dostat punkrockovou energii a teď se to právě s Rybičkama nabízelo, že oni to tam dostanou.

Nedávno byl kritizován Pokáč u skladby Nejlepší lék je víno, že nabádá matky k alkoholismu. Nepřemýšleli jste u písně Je lepší se opít, že může mít i negativní dopad?
Vždycky je to tak, že se může něco někoho dotknout. Tahle naše písnička má jasný příběh. Je o tom, že když skončíte po koncertě na pařbě v baru, dáte si panáka, kolem se začínají motat hezké holky a vy víte, že máte doma rodinu a zavání to průšvihem. Tak je někdy prostě lepší se opít a jít spát. Je to celé samozřejmě vtip, není to nabádání k alkoholismu. Ale uvědomil jsem si to, když jsme hráli někde odpoledne na festivalu, kde byly v první řadě děti a já zpíval ten refrén, tak je to zvláštní. Ale jejich rodiče si stejně často na té akci nějaké pivo dají. Já rozhodně neobhajuji alkoholismus, zase si ale člověk nemůže hrát na to, že je abstinent. Některé věci se prostě dějí, tak o nich zpívám. Když budu zpívat o nevěře, neznamená to, že jsem pořád nevěrný nebo že k tomu někoho nabádám. Ty písně ani nejsou vždy naše zážitky, někdy jsou to přes naši optiku přefiltrované příběhy, které zažil někdo jiný nebo se kolem stávají.

Co ale bezpochyby osobní zážitek je, se objevuje v songu Za tebou, kde budou asi fanoušci překvapení, že neuslyší vás, ale akordeonistu Pepu Málka. Jak to vzniklo?
Tahle píseň je velmi speciální. Spousta lidí, když ji slyšela, tak koukala, kdo to je. Nápad přinesl Pepa. Je to jeho osobní věc a my jsme ho vlastně donutili, aby píseň zpíval sám. Je to jediná věc Jelena, která vznikla původně jako esemeska. Pepovi se stala taková věc, že jednou odpoledne odešel na pivo a vrátil se za dva dny. Mezitím zapomněl na rande. Vzniklo dusno, tak Pepa začal psát omluvné zprávy, ale pak zjistil, že to esemeskami nezachrání, tak jednu rozvedl v píseň. Ta vyšla super. Jak dopadl Pepův příběh, se musíte zeptat jeho.

U některých písní jsem si zase představoval jiného interpreta. Například u věci Na schodech do kostela by se mi hodil Richard Müller. Vyplývá to z té pestrosti nápadů?
Tam je paralela asi jasná. Hodně Richarda Müllera známe v šansonových polohách. Ale pro mě je ta píseň pocta Leonardu Cohenovi. Miluji jeho věci, a hlavně album Ten New Songs, které vzniklo na přelomu století. On tam použil elektronické zvuky z nějakého piana, za což ho i tehdy dost sepsuli. Paradoxně v písni Na schodech do kostela zbylo dost z mého demáče, který jsem si naťukal někde v hotelu do iPadu. Proto to celé zní trochu jinak, ale je to záměr. Je to také první naše píseň, kde lidé uslyší saxofon. Je to pocta devadesátkám.

Nástrojově je album hodně bohaté. Tím myslím i kromě zmíněných hostů…
Ano. Je to třeba poprvé, co jsme spolupracovali se smyčcovým orchestrem, což byl pro nás velký zážitek. Když člověk slyší výslednou muziku takového tělesa. Jsou tam ale i různé dechové nástroje, ať už ten saxofon, nebo v písni Na špatným hrobě je slyšet na konci celý dechový orchestr. Vtipné je to, že všechny nástroje nahrál jediný člověk – Bharata Rajnošek.

Právě v posledně jmenované skladbě zpívá váš bratr Petr. Jak vás propojení napadlo?
Zatímco ostatní písně vznikaly samovolně a pak teprve vyplynulo, koho bychom do nich chtěli pozvat, tak u téhle ve chvíli, kdy jsem měl prvotní nápad, jsem směřoval k tomu, že chci tu věc nahrát s bráchou. Text je tak i psaný. Brácha je muzikant, má kapelu Vintage Wine a začínali jsme hrát společně. Velký společný prvek byly naše cesty do Irska. Tehdy se ještě nesmělo u nás hrát na ulicích, my jsme milovali keltskou muziku a chtěli jsme si ji zkusit hrát na ulicích, logicky se tedy nabízelo jet do Irska. Pro nás to bylo velmi poučné. Hrát na ulici před lidmi je úplně jiná disciplína, musíte zaujmout náhodné chodce. Ve městě Cork jsme se dostali mezi místní muzikanty a hráli s nimi i na koncertech. Vždy jsme také milovali irské kapely, takže tato naše písnička je pocta pro tuto scénu. Album je opravdu o poctách.

Je při skládání výhoda, že je vás osm a každý může přijít s odlišným nápadem?
Určitě a není to jen počtem, ale také tím, že máme i věkové a vlastně až generační rozdíly. Každý pocházíme z úplně jiného hudebního zázemí, takže těch inspirací je tam hrozně moc. Na téhle desce tomu ještě pomohli hosté, což nás vytrhlo z naší rutiny.

Vrcholem oslav deseti let bude 2. prosince koncert v O2 areně. Mohou se lidé těšit na někoho z těch hostů?
Pro nás je to opravdu největší koncert, jaký jsme kdy dělali. Určitě to hosty chce a řekli jsme si, že by bylo fajn, aby se tam objevil Jiří Pavlica s Hradišťanem, což se povedlo domluvit. Mihne se tam můj brácha a bude tam i Káťa, bez ní by to nešlo.