Jste-li stydlíni jako já, připravte se na nejhorší. Budou tam další lidé a uvidí vás. Což je vlastně principem celého projektu. „To, že se hosté malovat bojí a obávají se, že se jim to nepodaří, slyšíme pořád,“ říká jeden ze zakladatelů ArtMomentu Egor Nefedov. „Od začátku jsme bojovali s tím, abychom ukázali naším hostům, že se jedná o zážitek, který je vhodný úplně pro všechny – i pro ty, co nemají předchozí zkušenosti s malováním ani nadání,“ uklidňuje Nefedov. Pro mě byl umělecký večer doslova zkouškou ohněm. Stojany s plátny byly umístěny po stranách otevřeného prostoru hipsterského pražského podniku Vnitroblock, takže se dalo nakukovat nejen pod ruce dalším účastníkům, byli jsme zároveň vydáni napospas zvědavým pohledům kavárenských povalečů v narvaném podniku. V klidnějším a odděleném místu, které se k této aktivitě jinak používá, totiž zrovna probíhal firemní večírek. Moje představa večera stráveného ve světlém prostředí, kterým se jemně linou tóny klasické hudby a flow se dostaví samo, vzala rychle za své. Vzít štětec do ruky a pustit se do prvních čar vyžadovalo velkou dávku odvahy nebo umění uzavřít se do sebe a odblokovat okolní svět. Kdo pracuje v open space, ten se toho bát nemusí.
Další věc, která mě rušila, byl hluk lidí a hudby. Místo exkluzivního výletu do neobjevených uměleckých hlubin jsem se cítila spíš jako na masové akci. Škoda. Pocity jsou přece pro tvůrčí vyjádření to nejdůležitější. Na výběr jsou ale i jiné lokality, které jsou podle lektorek prý klidnější, ale štětec do ohně bych za to nedala. Spíš navrhuji pořadatelům, aby vytvořili dvě verze – pro otrkané, kteří se nebojí malovat mezi desítkami lidí, a pro křehké duše, které touží po klidné atmosféře.
Nejprve si vyberete předlohu, která vás nejvíc osloví.
Lektorky pomohou
Když jsem usazená před bílým plátnem zmonitorovala, co všechno je špatně, bylo načase se pustit do barevného řádění. K dispozici nám bylo několik lektorek, které na úvod vysvětlily, jakou cestou se dostaneme k úspěšně dokončenému obrazu, a po celou dobu na zamávání přispěchaly s radou a ochotou pomoci. Také nám nosily akrylové barvy a vylévaly špinavou vodu, ve které jsme umývali štětce. Prvním krokem bylo vybrání předlohy, kterou se budeme snažit napodobit, druhým pomocí pravítka a tužky rozdělit plátno a načrtnout první obrysy. „Na začátku je cítit mírná nervozita, protože ne všichni hosté si věří, že se obraz povede,“ přibližuje další ze zakladatelů Jaroslav Kevin Peterka. „Postupně, když se uvolní a začnou si malbu užívat, vnímáme vysokou soustředěnost, která se postupně překlápí v nadšení z toho, že každý zvládl něco mnohem lepšího, než očekával,“ trefně popisuje Peterka i moje pocity. „To je na celém procesu nejzajímavější – vidět, jak na začátku lehce skeptičtí hosté se postupně zbavují obav a vžívají se do role umělců, a na konci se pyšní parádním obrazem,“ přitakává Nefedov. Vžít se do momentu tady a teď je opravdu důležité. Aby se obraz za tři hodiny stihl vytvořit, prokrastinace nemá šanci. A jakmile překonáte prvotní stud a odvážně se pustíte do díla, nejistota z vás rázem opadne, okolí přestanete vnímat a budete jen vy, barvy a urputná snaha předlohu co nejlépe napodobit.
Kam zajít s kamarády?
Nápad se v hlavách zakladatelů zrodil před dvěma lety. „Začali jsme hned po tom, co skončila první vlna pandemie. Byli jsme stejně jako všichni unavení ze sezení doma,“ objasňuje Peterka. Když tak přemýšleli, kam by spolu mohli přátelé jít posedět, vzpomněli si na podobný koncept ze zahraničí. Myšlenka zajít s kamarády na skleničku a u toho si „vysedět“ obraz se ujala, na kurzech bývá natřískáno. Já přišla za účelem reportáže jako jediná samotná, ostatní dorazili nejčastěji ve dvojicích – kamarádky, pár, maminka s dcerou, vnučka s babičkou...
Po náčrtech a rozmýšlení přijde fáze odvahy a barev.
Všichni za účelem strávit s milovaným člověkem kvalitní čas, při kterém zažijí něco nevšedního. A ještě si k tomu domů odnesou vlastními silami vytvořený obraz. „Na první pohled ani není možné poznat, že se jedná o jejich první zkušenost s malbou,“ komentuje výsledky Peterka. To je na celém konceptu to nejmagičtější – na začátku usedáte před děsivě velkou bílou plochu, předloha velikosti pohledu se zdá nedosažitelná. Ale tah po tahu, barvu za barvou vám před očima vzniká něco krásného. A i když budete celou dobu pochybovat, jestli váš výtvor přece jen není „hnusný“, třeba k vám také přijde neznámá návštěvnice kavárny a poprosí, jestli si může vaše dílo vyfotit. V tu chvíli mé sebevědomí zcela nepokrytě povyrostlo.
Nevšední zážitky
|
