Pro řeholní řády je současná situace jistě stejně obtíná jako pro ostatní lidi. Jak se s ní vyrovnáváte, je to pro vás v něčem specifické? V čem vás vechny stávající situace nejvíc omezila?
Pro nás je současná situace neuvěřitelná stejně tak jako pro ostatní. ivot vech lidí se nyní postavil na hlavu. Virus nás paralyzoval, ale stejně tak můe člověka paralyzovat panický strach. Za normálních okolností jsou pro nás premonstráty důleité dvě věci: řeholní společenství dovnitř a společenství lidí navenek. Druhá dimenze je ochrannými opatřeními radikálně naruena, a tudí i nám nutně chybí.
Lidé v kláterech a řádech mají u z dávné historie zřejmě více natrénováno, jak přeívat obtíné chvíle v izolaci. Co byste na základě tradic a zkueností radil vy?
Kontemplativní a mniská společenství mají jistě větí zkuenost s izolací a samotou, kterou proívají se svým Bohem. My premonstráti jsme zaměřeni více pastoračně. Proíváme část dne společně, abychom nabrali sílu, část osamoceně na svém místě, svou prací. Ná den má rytmus. Ohnisky naeho dne je modlitba ráno, v poledne a večer, která posvěcuje a současně rozděluje den. To je také má rada pro vechny lidi, aby si den rozdělili na časy, které smysluplně vyplní setkáním. Třeba i ve formě telefonátu, prací, koníčkem či odpočinkem.
Rekordní izolace
|
Jaká je v tomto období odezva věřících, ale i nevěřících vůči vaemu řádu, kláteru?
Ve veobecnosti kadý člověk reaguje jinak. Je pro nás povzbudivé, kdy vidíme kladné reakce na streamování naich bohoslueb a aktivitu skrze internet. Ozývají se nám lidé zblízka i zdaleka, dokonce i staří známí, a tak leckteré vztahy znovu oívají. Je to něco jako ivot uprostřed poutě, malé Velikonoce kadého vedního dne.
Řeholníci v nejtěích dobách vdy pomáhali potřebným a méně mocným. Co nyní můete zajistit a nabídnout vy?
Sluba potřebným neodlučitelně patří k základním pilířům křesanství. Finančně podporujeme nemocnice a sociální zařízení, tři kněí z naeho společenství pracují jako nemocniční kaplani, ostatní kněí jsou větinou v pastoraci, kde duchovně pomáhají konkrétním lidem v jejich ivotní situaci v konkrétní farnosti. Snaíme se být k dispozici pro setkání, duchovní rozhovor, jsme rádi, e můeme nabídnout sdílení a snad i povzbudit ostatní ivou modlitbou, slovem, případně úvahou.
Lidé se v těchto nesnadných časech také často upínají k tomu, co bude, očekávají zlepení. Jak moc potřebná je pro člověka naděje, monost vidět to, čemu se říká světlo na konci tunelu?
Naději si do karantény musíme vzít s sebou stejně jako jiné ivotní opory; nenechat si je ukrást nikým a ničím, ani koronavirem. Jinak jsme ji prohráli. Spíe se můeme v čase pandemie soustředit na to, co je důleité, a vyuít chvíle sociálního omezení k tomu, na co jsme dříve neměli čas. Na telefonát, mail či dopis, rozečtenou knihu, osobní růst... V těchto souvislostech mě ji dlouho oslovuje alm 126, kde stojí: Kdo sejí v slzách, nout budou s jásotem. Vycházejí s pláčem, kdy nesou semeno k setí: přijdou vak s jásotem a své snopy přinesou. Mé přání by bylo, aby doba pandemie, plná nejistoty a zmatků, byla nejenom časem slz, ale pro nás pro vechny také časem setí, ze kterého budeme pak jednou moci sklízet plné snopy s radostí a vděčností.
