Kudy vedla vaše cesta k filmu Muzzikanti?
Zavolali mi, jestli bych nechtěla nazpívat písničky hlavní hrdinky, kterou hraje polská herečka Michalina Olszańska. Nikdy jsem zpěvný dabing nedělala, byla to pro mě nová zkušenost. Tak jsem jí na dvě pecky ráda půjčila hlas.
Jak vzpomínáte na své herecké příležitosti? Tu největší jste dostala v seriálu Gympl...
Na učitelku Džajnu z Gymplu mám krásné vzpomínky. Bylo fajn vyzkoušet si seriálové herectví, ale řeknu vám, je to řehole. Ještě že moje role nebyla větší! Obdivuju herce, kteří vydrží natáčet roky v takovém tempu. Kolikrát musíte být na place v pět ráno a točí se do osmi devíti do večera. Občas ještě nějakou nabídku do seriálu dostanu, ale chci se hlavně věnovat muzice. Tam cítím jistotu, za herečku se úplně nepovažuju. Nejlíp je mi před lidmi na pódiu.
Na Gymplu také vzklíčilo vaše přátelství s Ondřejem Gregorem Brzobohatým, na jehož turné momentálně hostujete?
Ano, přesně tam začalo. Smějeme se, že jsme jako bratr se sestrou. Jen málo lidí, myslím, může Ondrovi říct něco tak upřímně jako já a stejně tak on se mnou mluví na rovinu, protože ví, že to od něj vezmu. Víte, co je zajímavé? Nikdy mezi námi nezafungovala ta pověstná chemie jako mezi mužem a ženou. Nic takového u nás neproběhlo, přitom všechny moje kamarádky omdlívaly, když jsem jim řekla, že jsme spolu točili mileneckou scénu. (smích) Možná taky proto jsme si začali říkat brácho a ségro. Určitě nás spojuje i podobný osud, oba jsme děti z uměleckých rodin, které kráčejí v rodinných šlépějích. Jak já, tak Ondra jsme museli mnohokrát opakovat, že když jsme zdědili talent, ještě to neznamená, že máme umetenou cestičku.
Marta Jandová
|
Máte jako dcera slavného otce potřebu se před druhými stále obhajovat? Že je za vámi víc než známé příjmení?
Tak to bohužel je, lidi si řeknou: „Podívej, zase nějaká dcerunka, co se chce chytnout tátova řemesla!“ Ale jestliže je váš rodič muzikant, odmalička v tom prostředí vyrůstáte. Navíc krev není voda, je tedy velká pravděpodobnost, že nějaký talent do vínku dostanete. U nás je taky kytara v obýváku, často si zpíváme. I když dcerku Marušku na natáčení nebo koncerty netahám, už nám oznámila, že chce být tanečnice a zpěvačka. Přijde jí to přirozené, je pochopitelné, že to ty děti táhne stejným směrem. Talent se prostě zapřít nedá. Zrovna dneska ráno mi Maruška zazpívala svoji novou písničku o nožičkách.
Vy jste v jejím věku taky skládala „písničky o nožičkách“?
Hodně jsme si s tátou zpívali, jenže já mu dlouho zdůrazňovala, ať zapomene, že bych někdy byla zpěvačka. A vidíte, stejně jsem tak skončila. Pamatuju si písničky, které táta pro mě vymýšlel cestou na chatu. V autě se mi dělávalo špatně, tak mě potřeboval zabavit, abych se přestala soustředit na svůj žaludek. Já jako malá zpívala moc ráda, třeba i ve škole o každé přestávce. A Maruška v tom je po mně.
Za svou úspěšnou hudební kariéru v Německu vděčíte vlastně tomu, že vás tu nevzali na univerzitu, na obor tlumočnictví. Představujete si, kudy by asi vedla vaše cesta, kdyby tehdy vysoká vyšla?
Čas od času mě to napadne. Já byla do jazyků blázen odmala. Vedle těch, na jaké jsem docházela, jsem se ještě doma drtila dvě hodiny denně francouzštinu, sama! Chodila jsem na španělštinu, angličtinu, němčinu... jen ruština mě nebavila, protože nám ji vnucovali. Učila jsem se ji nejdéle, a rusky paradoxně skoro vůbec neumím. Občas přemýšlím, co bych asi dělala, kdybychom se teď museli odstěhovat na druhý konec světa. Ve čtyřiceti bych tam jako začínající zpěvačka z Čech nejspíš moc šancí neměla, ale se svou jazykovou výbavou bych klidně mohla dělat hotelovou recepční. To by mě bavilo. Miluju lidi, ráda se na ně usmívám a povídám si s nimi. Mám výhodu, že mi nevadí žádná práce. Teda do bordelu bych jít pracovat samozřejmě nechtěla, na to jsem dost stydlivka. (smích) Jinak jsem si toho v životě už zkusila docela dost: uklízela jsem, pracovala v kanceláři...
Je fakt, že prvních šest let v Německu, než se kariéra vaší kapely Die Happy roztočila naplno, jste vystřídala řadu povolání. Co vás bavilo nejvíc?
Práce v čajovně, tam jsem si užívala právě kontakt s lidmi. Ještě předtím jsem absolvovala školení ve fabrice, kde čaje fermentovali, třídili, balili. V obchůdku to z krabiček a dóz krásně vonělo, lidi k nám chodili načuchat se té vůně, užít si atmosféru. Komukoli jsme také mohli čaj uvařit, zákazníci u nás popíjeli a u toho jsme si povídali. Jen mě nebavilo dělat pokladnu. Jednou u mě nakoupila paní za sto sedmdesát šest marek, dodneška si tu cifru pamatuju. Já jí nákup krásně zabalila, přidala nějaký dáreček navíc, narvala do několika igelitek a zapomněla si od ní vzít peníze. Její útrata představovala třetinu mého měsíčního příjmu z téhle práce! Naštěstí se ta paní brzy v krámku zase objevila a situaci pochopila. Takže jsem nemusela platit za ni.
Šest let jste s kapelou čekali na úspěch. Propadli jste někdy malomyslnosti, že se to nakonec nepovede?
Rok před podpisem smlouvy s německou Sony BMG jsme měli podepsanou smlouvu o smlouvě budoucí s labelem Epic. Už jsme měli zamluvené nahrávací studio i producenta, ale Epic se propadl do minusu, takže dostali zákaz přibírat nové interprety. A to jsme odnesli my. Po pěti letech, kdy jsme kapele věnovali každou chvíli, zadlužili se kvůli ní, pořád jsme byli zavření ve zkušebně, posílali demo snímky na všechny strany! Šíleně jsem to obrečela, ale pak jsme si s klukama řekli, že co nás nezabije, to nás posílí, a začali jsme makat ještě víc. Dávali jsme tomu fakt všechno.
Zocelily vás roky strávené v chlapské společnosti vašich spoluhráčů?
Já se mezi chlapy cítím dobře. Už od dětství. Například se s nimi dá skvěle mluvit o partnerských problémech, protože je vidí ze své, tedy pro mě z té druhé stránky. A s klukama z kapely byla legrace. Pochopitelně jsem jim několikrát vyčetla, že mě zkazili, ale oni vždycky oponují, že nejdrsnější jsem vždycky byla já! (smích) Na naše cestování z koncertu na koncert autobusem, ve kterém jsme i spali, vzpomínám nejradši. Někdy jsme se propařili do rána a pak venku pořádali závody, jindy jsme šli spořádaně spát a já jsem všem vyprávěla pohádky na dobrou noc. Takový způsob života vás hodně sblíží. Když v autobusu slyšíte každé zachrápání, nemáte pak před sebou žádná velká tajemství... Jednou nás napadlo oslovit fanoušky, ať nás před koncertem u nich vyzvou na turnaj v nějakém sportu. Odpoledne si nás vyzvedli a my se každý den věnovali jiné sportovní disciplíně. Hráli jsem tenis, fotbal, chodili jsme bruslit, dokonce jsme se dostali i na trénink skoku do výšky. Tak jsme trénovali.
Zasteskne se vám po takovém svobodném životě?
Ráda si na něj zavzpomínám. Na druhou stranu by se mi nechtělo znovu budovat kariéru. Tolik zklamání, tolik marných pokusů, nikdo vás nezná, novináři si vás nevšímají, nic z toho bych vracet nemusela. Teď plánujeme s Die Happy jít do studia zkusit, jestli nedáme dohromady nové nápady. A já jsem začala psát svoje písničky s českými texty! Doufám, že se mi konečně podaří připravit sólovou desku. Desátého června mám první fesťák, Topfest ve Slavkově u Brna, tam už budu hrát se svojí novou kapelou vlastní písně. Na plakátu k festivalu je moje jméno největší, když jsem to viděla, polilo mě horko. Musím máknout.
Ostatně o sólovém albu mluvíte už dlouho.
Já vím, ale přišly jiné projekty a hlavně se narodila Maruška. Přiznávám, že jsem v mateřství trošku zlenivěla, pokud jde o práci. Já si prostě chci Marušku užít. Protože jsem ji měla pozdě a protože nevím, jestli ještě někdy bude mít sourozence. Sama jsem měla překrásné dětství, tak se to snažím Marušce vrátit.
Každý duben vám věk poskočí o jednu číslici nahoru. Zacvičí to s vámi?
Konkrétně o narozeninách vůbec. Spíš mě zarazilo, kolik člověku naskočí po čtyřicítce vrásek. Před zrcadlem si vždycky říkám: „Holka, už to není žádná sláva!“ Dneska úplně chápu tátu, když říká, že tělo se sice opotřebovává, ale věk je jenom číslo, protože on se uvnitř cítí pořád stejně – jako zamlada. Půl roku jsem všechny kolem otravovala tím, že už jsem stará, než mně samotné došlo, že to vlastně není tak docela pravda a že se dokonce prý pořád líbím i mladým klukům. (smích) Ještě bych se tedy s mládím úplně loučit nemusela. Cítím se super.
