RECENZE: Pravda a láska v krabičce cigaret

Václav Havel je bezesporu tak významnou českou (i slovenskou) osobností, že se o jeho filmový portrét dříve či později musel pokusit některý z tuzemských režisérů. Kuráž si na to devět let po smrti tohoto státníka, umělce i symbolu demokracie nakonec dodal režisér a scenárista Slávek Horák. Deník Metro měl možnost zhlédnout snímek Havel několik dní před jeho slavnostní premiérou. Usoudil jsem, že se spíše než o svatokrádež, či dokonce ostudu jedná o možná až příliš střízlivé autorské originální pojetí. Se všemi pozitivy i negativy, jež to s sebou přináší.

Aby nebyli někteří diváci po projekci zklamaní, je třeba o filmu vědět dvě věci. Ve státníkově životě nedojdeme během děje dál než do roku 1989. Tedy žádná Dagmar Havlová, žádné knihy bývalých milenek. Zadruhé snímek jen těžko připraví někoho na maturitu z novodobých dějin. Dějiny tu hrají až druhé housle. Režisér Horák se totiž rozhodl odstartovat děj v roce 1968, kdy se tehdy ještě mladý a nekonfliktní Havel poprvé dostal na morální rozcestí. Divák se pak postupně během hodinky a tři čtvrtě prokouše jeho osobním životem plným boje s komunistickým režimem, ale také přátelství a milostných vztahů.

Havel 50 % Drama / Životopisný Česko, 2020, 100 min

Silnou stránkou snímku jsou herecké výkony. Čtyřicetiletý Viktor Dvořák je jako Havel perfektní, a to nejen díky citlivé práci maskérů. Jen těžko si dovedu představit, že by si mě jiný herec v této titulní roli získal víc. V první scéně, kde se Havel ve filmu představuje, musí navíc Dvořák předvést nejen státníkovu specifickou dikci a ráčkování, ale i jeho roztomile neohrabaný anglický projev. Martin Hofmann jako Havlův konfliktní parťák Pavel Landovský rovněž ukazuje, že je schopen mnoha hereckých poloh. Ty je ostatně zvyklý předvádět i na divadelních prknech. Sám Hofmann po projekci prohlásil, že se jistě najdou chytrolíni, kteří jeho výkon označí za karikaturu. Za mě je ale Landovského ochranitelský vztah k Havlovi jednou z těch věcí, jež ve snímku skvěle šlapou.

Ač v ději zdánlivě upozaďovaná, nekorunovanou hlavní postavou snímku je Olga Havlová v podání Ani Geislerové. Její věčně naštvaná, rozcuchaná figura měla být tahounem snímku. Režisér o ní dokonce na tiskovce prohlásil, že jde o nejtalentovanější herečku současné generace, jež má se skutečnou Olgou mnoho společného. Z jejího výkonu jsem měl ale celý film pocit, že většinu role odehrála dobře vybraná paruka.

Havel má několik výrazných problémů. Jsou o to horší, že je tvůrci předkládají divákům jako přednosti. Ač se ve snímku kromě ústřední trojky vystřídá velké množství postav, nikdo se neobtěžuje přiřadit ani jedno konkrétní jméno. Abych byl přesný, ve filmu padne pouze jméno Olga, asi jednou Dubček a ve scéně cesty Havla a Landovského vlakem do Bratislavy (s chartou v kapse) někdo zavolá „hele, Lanďák“. Víc divák neznalý dějin nedostane. Jména postavy záměrně nepoužívají ani při oslovování navzájem. Pokud tedy na film vyrazíte s někým mladším, držím palce. Zejména u Pavla Kohouta (Stanislav Majer) či profesora Jana Patočky v podání Jiřího Bartošky.

Václav Havel ve filmu, stejně jako to dělal v životě, chybuje, pochybuje, podvádí, ale i bojuje za pravdu a lásku, jako to měl v roce 1989 na plakátech. Tvůrci se ho rozhodli vyobrazit jako malého velkého muže i hrdinu, kterého nepřátelé podcenili. Je jen škoda, že nevznikl příběh s trochu větší dávkou šťávy, jaký nestojí téměř výhradně na dialozích u všudypřítomných zapálených cigaret. Ty, jež kouřil na place odnaučený kuřák Dvořák, byly falešné. Jedna krabička těchto bylinkových náhražek vyšla filmaře na pět set korun. Rozpočet prý překročili třicetinásobně.