„Po loňské light verzi bude 18. ročník našeho festivalu nového cirkusu opět plný zahraničních hvězd. Letos se navíc jako jedna z mála letních akcí uskutečníme v plném rozsahu. Přijedou k nám čtyři prvotřídní soubory z Francie. Nebál bych se říct, že je naše akce také takový velký rodinný piknik,“ láká šéf festivalu Turek.
Každý rok na vaši akci míří zahraniční hvězdy. Jak je vybíráte?
Všechny představení jsem osobně viděl, objíždím za tímhle účelem festivaly po celém světě a jednotlivé soubory dobře znám. Nikdy tak na našem programu nenajdete představení, se kterým bychom neměli diváckou zkušenost. Vyzkoušíme si, jak na člověka působí, jestli má nějaká specifika. To je důležité, abychom představení dokázali správně tlumočit českému divákovi. Máme teď to štěstí, že jsme v pozici respektovaného festivalu, to byl v počátcích tak trochu boj.
Teď se soubory nabízejí samy?
Ano a často se rádi vrací. Na Letní Letné je baví, že jsme dlouhou dobu na jednom místě. U nás hrají 12–15 představení bez nutnosti přesunu, to je obecně ojedinělé. Na jiné akce kolikrát přijedou, staví stan a vzápětí už ho skoro mohou bourat a chystat se na odjezd. Na Letní Letné se mohou plynule sžít s areálem, nacítit atmosféru a seznámit se s lidmi kolem a diváky.
S pořádáním akcí zamával covid. Jak se dotýká vás?
Vloni to vypadalo před akcí skoro až katastroficky, pak jsme se na léto rozhodli pro odlehčenou verzi festivalu, takzvanou Letní Letnou Light, což nám dovolovala hygienická opatření. Proběhl tedy kratší festival, ale i tak za účasti francouzského souboru. Myslím, že divák zásadní omezení tolik nepocítil. Pro nás minulý rok samozřejmě představoval ztrátu, protože tahle odlehčená verze festivalu nemůže přinést tolik prostředků jako běžný ročník. Za ně my pak společně s granty fungujeme po zbytek roku během příprav akce. Bylo to celkově velmi na hraně. Všichni jsme se ale uskromnili a už se těšíme na letošní plnou verzi.
Kdybyste měl vybrat jedinou věc, na co byste letos návštěvníky pozval?
Nerad vypichuji jedno číslo nebo soubor, těžko říct, co je opravdu nejlepší. Osobně jsem třeba rád, že i česká scéna je široká, konkurenceschopná se světem, rozvíjí se a profesionalizuje. A to bych se lidem nebál doporučit, choďte na české soubory. A ze zahraničních? Pokud tedy mám vypíchnout jedno představení, bude to Deer in the Headlights od francouzských akrobatů Cirque Le Roux. Šest umělců vypráví příběh rodiny, předvádí stojky, hand to hand akrobacii a napjaté akrobatické kousky, ve kterých se spojuje fyzické riziko s humorem a emocionální hloubkou. Uskupení Cirque Le Roux vyprodalo s tímto představením sály na skotském festivalu Edinburgh Fringe a bylo nominováno na divadelní cenu Total. V Paříži na tuto show přišlo padesát tisíc diváků a získalo ocenění Étoile du Parisien.
Jaký máte názor na řekněme konzervativní staré cirkusy?
Já si jich vážím, z jejich řemesla totiž samozřejmě nový cirkus vychází, je to úplně prazákladní věc. Novocirkusáci jen přišli a tohle řemeslo používají jinak. Samozřejmě se v mnoha ohledech od sebe liší. Staré cirkusy třeba pospojují do představení jednotlivá čísla, nový cirkus je spíš takový celek. Klasickému cirkusu se věnují celé klany, klidně osmá generace a umění si předávají v rodině. Mnohdy je mi líto, že byl starý cirkus zahnán tak trochu do kouta, ale problematika cirkusu se zvířaty je strašně široká. V něčem mi to přijde ale škoda, vnímám starý cirkus jako součást historie a tradice.
Jak jste se k novému cirkusu dostal vy osobně?
Já jsem měl vždycky rád pohyb, hlavně moderní tanec, step a pantomimu. Působil jsem v umělecké skupině B.B. Duc, kde jsem okusil divadelní festivaly. Odtud pak přirozeně vedla moje cesta do tehdejšího Branického divadla. V devadesátkách jsem taky spoluzakládal Kašparův kolínský memoriál, kam jsme zvali nejrůznější vystupující. Už v té době tam byla představení, co byla novocirkusová, jen tomu tak tehdy nikdo neříkal. Velké hvězdy bych si však nemohl dovolit dovézt jen na akci do Kolína, a tak jsme začali s festivalem také v hlavním městě. A zrodila se Letní Letná. Na tu dohlížím z maringotky. Těším se na to celý rok, až se přestěhuji a strávím v ní měsíc. Je to úžasný způsob života, kdo to nezažil, asi nepochopí. Byly časy, kdy jsme ještě maringotky neměli. Museli jsme jít na noc z festivalu domů a vracet se hodně brzo ráno. Celkově jsme v začátcích moc zázemí neměli, na všechno nám sloužil jeden stan z hobbymarketu. Jednalo se o dost bojové podmínky, což nám často dala vědět nepřízeň počasí. Ale nějak jsme to přežili a zázemí se nám naštěstí už zlepšilo. Jinak by to teď už ani nešlo. Festival dosud uvedl téměř dva tisíce představení, která navštívilo asi půl milionu diváků.
Je organizace náročná?
Festival připravujeme v průběhu celého roku, zároveň už s výhledem na další ročníky. To je především proto, že k nám jezdí světové hvězdy novocirkusové scény, na které někdy i dva roky čekáme. Do organizace se nám tak promítne to, že špičkové soubory si plánují zájezdy i roky dopředu. Někdy opravdu trvá, než se podaří všechno sladit dohromady.
A finančně?
Finanční náročnost festivalu je kapitola sama o sobě. Každý rok stoupají náklady a udržet si kvalitu akce je čím dál tím těžší. Větší adrenalin máme snad kolikrát my v produkci než artisté. Ale když se ročník povede, diváci a vystupující jsou nadšení, to je pak samozřejmě velkou odměnou a zadostiučiněním pro nás všechny.
