Líbí se mi, že dětské mánie fungují pořád stejně. Někdo přinese něco do třídy, jiný to uvidí, chce to také, druhý den s tím přijdou už dva a pak to narůstá geometrickou řadou. Nakonec si to koupí i ti (tedy rodiče těch), které to nijak zvlášť nezajímá, ale když už to má „celá škola“, potřebují to přeci také. Za mé školní docházky přišly minimálně dvě takovéhle vlny. První vzedmula Rubikova kostka a jen co jsem se naučil skládat alespoň jednu stranu, nastoupila ve velkém céčka. A to i k nám do áčka.
Pak jsem z toho na pár let vypadl. A teď jsem v tom zpátky, i když nyní v roli rodiče, který tu nejnovější věc „musí“ koupit. Jde to raz dva. Do minulého pondělka, než jsem ho koupil, jsem například vůbec netušil, že existuje nějaký spinner. Pro vás starší, respektive mladší: je to takové placaté vrtítko do dlaně, v jehož středu je kuličkové ložisko. Můžete s ním točit (náš rekord jsou zatím dvě minuty na jedno cvrnknutí). A když jste šikovní, tak ho točící udržíte i na koleně, na čele, nose mladšího sourozence.
Otázkou samozřejmě zůstává, jak moc je dobré podobným mániím propadat a vycházet jim vstříc u svých dětí. To je ale na rozbor pro několik dětských psychologů, sociologů a marketingových odborníků. Než se ale všichni stačí fundovaně vyjádřit, vy už to dávno koupíte. Nakonec, člověk je dnes rád za každou „nevirtuální“ věc, která děti nadchne, rozvíjí nějakou dovednost a demonstruje určité fyzikální zákonitosti. A vejde se do kapsy. Koneckonců, může rozvíjet i jazykové schopnosti! Pro každou hračku je přeci potřeba vymyslet jméno. Já jsem přišel s termínem vrtilka. To se Františce sice líbilo, ale stejně přišla s vlastním označením. Její spinner se jmenuje točomotka.
