Vzpomeňte si, kolikrát v životě jste už slyšeli, jak páníček či majitelka křičí: „Fuj!“ (někdy až hystericky) na svého psa, když ten se při svém potulování po trávníku labužnicky zakousne do nějakého odpadku.
Tu mu v křoví neodolatelně zavoní plátek nazelenalého salámu, pod lavičkou se skrývá nakousnutý perník, občas má některý pejsek úchylku třeba na vajgly a o psích a lidských exkrementech by se daly psát úplné básně.
Někteří psí odborníci dokonce tvrdí, že je to pro ně vůně Chanel No. 5. Tolik přitažlivých aromat a lákadel všude kolem – to je pro pejsky ráj! Ale ten, kdo je vinen, nejsou ta nebohá zvířata. „Zvířata“ jsme totiž, upřímně řečeno, hlavně my.
To, že se v krásných parcích a sadech či městských lesících povalují PET pohotovost lahve, nedojedené kousky jídla, igelitové sáčky a že na chodnících občas šlápneme do něčeho, co měl páníček uklidit – to je: Fuj!
Je zvláštní, že v různých městech v celé naší republice jsou čtvrti, kde jako by žili úplně jiní lidé a jiná zvířata. Ulice jsou čisté, uklizené, voňavé a jinde, kde je stejný počet odpadkových košů, tak jako by nebyly. Odpadky pravděpodobně samy vyskakují z košů na chodník.
Jsou části měst, kde páníček uklidí po svém psovi, i když jsou na procházce ve dvě ráno a nikdo jej nemůže z okna šmírovat, zda si splnil povinnost.
Prostě to má v sobě a dodržuje pravidla slušnosti. Stejně tak nezahodí potravinový zbytek do křoví, kde se pak stane nežádoucím pamlskem pro zvíře, co z toho opravdu nemá rozum. Ono má jen obyčejnou chuť.
