Jistá anglická maminka zjistila, že je třeba upravit pohádku o Šípkové Růžence, neboť nesplňuje požadavky korektní výchovy malých dětí. Princ totiž políbí spící princeznu, aniž by se jí předem zeptal na její názor, a hanebně tak uspokojí své nejnižší pudy sexuálního predátora.
Kdyby tak chudák maminka znala původní verzi téhle pohádky! V knize Pentameron z roku 1600 najde Růženku král, který jede kolem spícího hradu. Je její krásou tak okouzlen, že ji na místě znásilní, a pak pokračuje vesele domů za manželkou. Spící Růženka otěhotní, ve spánku porodí dvojčata a teprve pak se probudí. Svá dvojčata později na protest proti spáchanému sexuálnímu násilí rozseká a uvaří. Tak takhle tedy ne! Literární díla je třeba upravovat. Ale nemělo by se to provádět živelně, je třeba zavést přesná ideová pravidla.
Vzpomínám si, jak byl za socialismu vyhozen ze zkoušky z dějin barokního umění student, který popsal sochu jako anděla v životní velikosti. Anděl jakožto bytost idealistického tmářství neexistuje, nemůže mít tedy životní velikost. Princ tedy z podstaty věci nemůže políbit spící Růženku. A pokud ano, pak jen tu, která k tomu dá před usnutím výslovný souhlas. Je však problém, jak to udělat, aby to bylo logicky správně a aby chudinka nemusela po letech (až jí to dojde) nosit placku s nápisem „Me too“.
Protože však nejde tenhle rozpor vyřešit korektně, navrhuji raději pohádku zakázat. Pohádky totiž v malých dětech fixují postoje k životu. Je třeba začít pracovat na pohádkách nové doby, v nichž nebudou princové bílými muži, nebudou mít touhu líbat dívky a budou chránit šťastnou, multikulturní a korektní Evropu, v níž budou mít svá práva i pohádkové bytosti. Věřím, že nám v tomto ohledu udělá Unie brzy jasno.
