Nejdříve mířím do Laboratoře tréninkové adaptace a za jejím vedoucím Michalem Štefflem. Ten si pro mě nachystal přístroj tensiomyograf, který zde mají asi rok a zatím je jediný v zemi. Tohle zařízení měří případné rozdíly povrchových svalů. Například po zranění tak dokáže určit dobu rekonvalescence daného sportovce. Zároveň ale může takovým zraněním zabraňovat.
Škubnutí ukáže problém
Pokládám se na lehátko a nastavuji nohu, přesněji tedy čtyřhlavý sval stehenní. Michal Šteffl mi na jeho části postupně lepí dvě elektrody a mezi ně přikládá mechanické čidlo. „Z přístroje jde do svalu nízký proud a aktivuje ho. Dochází ke kontrakci a to čidlo zaznamenává její rychlost. Pak nás zajímá hloubka prohnutí svalu. Jsme schopní posoudit, jestli je zkrácený, nebo ochablý,“ nastiňuje Šteffl.
S každým zesílením proudu, nejvíce dostávám 100 miliampérů, sval více škubne a ukáže se více pravdy. Nejčastěji se měří právě svaly na nohou, ať už jde o stehna, či lýtka. Přístroj ale umí změřit i břišní či zádové svaly. Když se pak na počítači díváme na podrobné výsledky, stydím se. Celou levou nohu bych měl více protahovat, na pravé je třeba dělat aktivační cvičení. V normě jsem měl pouze jeden sval z měřených, ostatní jsou zkrácené. Pravděpodobně následky mé fotbalové kariéry.
V Evropě běžné, u nás ne
Výsledky z měření by měly být hlavně u profesionálů nápomocné pro sestavování dalšího tréninku. „Kondiční trenér by pak měl vědět, jak s informacemi od nás naložit a které cviky dělat,“ říká Šteffl. Například fotbalisté mají většinou přetíženou přední stranu stehen a zadní svaly bývají zkrácené, což vede ke zraněním.
„Typickým příkladem je fotbalová Sparta z podzimu. Měli marodku a navíc podobné úrazy. Evidentně tam bylo něco špatně,“ myslí si vedoucí laboratoře. Zatím ale na tensiomyografu profesionální fotbalisty neměl. Přístroj vyjde na 450 tisíc korun a Šteffl věří, že by Spartě pomohl. V evropských klubech je samozřejmostí, u nás nikde není.
Čtěte také: |
Přesto už si ale přístroj někteří profíci vyzkoušeli. Byl na něm tyčkař Michal Balner či snowboardistka Eva Samková, která má problémy s ramenem. „Určitě se ještě zastaví. Bylo by ideální sledovat v čase, jak se její situace vyvíjí,“ těší se na další spolupráci. Rád by přitom testoval i běžné lidi, kteří by měli zájem. Měření jedním přístrojem by se ale mělo pohybovat v částce kolem 800 korun.
„Aktuálně chystáme experiment, kdy chceme změřit, jaký vliv má alkohol na kvalitu svalové kontrakce. Máme skupinu studentů, kteří se rádi zúčastní těchto pokusů,“ směje se.
Zavřený v malé kabince
Přesouvám se do Biomedicínské laboratoře za Klárou Coufalovou. Ta mě nejdříve posílá do přístroje připomínajícího vajíčko zvaného Bod Pod. Tato metoda měření tělesného složení se nazývá pletysmografie. Nejdříve se zvážím a pak se jen ve spodním prádle nechám zavřít dovnitř.
Každopádně z výsledků vyplývá, že mám 10 procent tělesného tuku, což je nízké zastoupení, tedy pro mě dobře. Obdobně jsem dopadl i na měření tělesného složení bioelektrickou impedancí, což je metoda založená na průchodu elektrického proudu tělem.
V této laboratoři jsou tři místnosti plné přístrojů, jako třeba bicyklové nebo klikové ergometry na Wingate test. Tento zátěžový test trvá 30 sekund a zjišťuje anaerobní schopnosti, tedy předpoklady pro práci v podmínkách kyslíkového dluhu. Střídají se na něm i extraligoví hokejisté.
„Dalším ze zátěžových testů je anaerobní Boscův test opakovaných výskoků, který je specifický třeba pro krasobruslaře, kde jsou důležité odrazy. Na něj chodil i Tomáš Verner. Senzory na rámu na zemi měří, kolik času je člověk z minuty v kontaktu se zemí a kolik ve vzduchu,“ říká Coufalová.
Už rozcvička dá zabrat
Já si ještě prohlížím izometrický dynamometr. Tohle křesílko měří maximální sílu různých svalových skupin končetin a trupu. Zápasníci MMA sem chodí třeba i na šíji. Pak se vše porovnává s normami a tabulkami. Já ale mířím na další nepopulární zařízení při testování sportovců, tedy na běhací pás, kde se provádí spiroergometrické vyšetření, tedy maximální zátěžový test. Do počítače se zadají údaje: věk, výška, váha, a jde se na věc. Začíná se klidem, pak je rozcvička a potom samotný test. „Při něm se stupňuje zatížení až do maxima.
Každou minutu se zvyšuje rychlost o jeden kilometr za hodinu. Měří se jak tepová frekvence, tak posléze ještě množství laktátu v krvi. Hlavní jsou ale dýchací parametry,“ vysvětluje Coufalová.
Na nos si dávám kolíček, do pusy si beru náústek a pás se rozjíždí. Mohu dýchat jen pusou, což bývá po chvíli znát. Dvě dvouminutové rozcvičky v rychlosti 9 a 11 kilometrů za hodinu jsou slušnou průpravou. Tep mi trochu létal a na konci rozcvičky jsem prodýchal plícemi 86 litrů za minutu.
„Přes analyzátor výdechových plynů zjistíme, kolik kyslíku člověk spotřebovává ze vzduchu, což je přímo úměrné efektivitě činnosti dýchacího a oběhového systému i metabolismu ve svalu. Čím víc je člověk schopný kyslíku spotřebovat, tím je aerobně trénovanější,“ dodává Coufalová.
Maximální tepovka je parametr, který se může dost lišit. Někteří sportovci měli maximum 216 tepů za minutu, někteří vrcholoví borci se ale nedostanou ani nad 170.
