V jakém stavu vás zastihla informace, že kvůli globální pandemii nového koronaviru nastává nouzový stav a zavírají se hranice?
Nevím, jestli jsem to vnímal jako jeden anebo sled událostí, kdy jsme postupně zjišťovali, že to bude vážné. Pamatuju si ale, že jsem byl naštvaný kvůli zpoždění generálky letadla, protože jsem už potřeboval trénovat.
I během koronakrize je obtížené vás zastihnout. To jste stále tak zaneprázdněný?
Někdy jsem těžko dostižitelný. To je pravda. Mám toho hodně, i když teď to kvůli téhle situaci není zdaleka takové, jako když začíná sezona závodů.
Kdyby nebyla pandemie, jak by to u vás touhle dobou vypadalo?
To je otázka, protože i rychlostní závody Red Bull Air Race se v současné době mění. Za normálních okolností už bych byl někde ve světě, letadlo by taky cestovalo a do Evropy by se dostávalo až v létě. Ve volném čase bych trénoval akrobacii a mezi tím vším bych se snažil skloubit ostatní povinnosti a věnovat se rodině.
Otec i zahradník
|
Vám je asi 24 hodin denně málo.
Někdy to tak fakt mám. Pak se mi blbě usíná, když vím, co všechno mě ještě čeká, co ještě musím udělat. Mně to ale vyhovuje. Mám rád, když se kola točí.
Vaše jméno se před několika dny objevilo v souvislosti s iniciativou Piloti lidem, kdy se letci podílejí hlavně na rozvážení zdravotnického materiálu po republice. jak k tomu došlo?
To není otázka na mě. Nestál jsem u zrodu. V téhle akci působím jako řadový pilot. Na tuhle možnost jsem narazil na sociálních sítích, hned jsem se přihlásil, protože mi to přišlo jako fajn počin speciálně pro nás piloty, kteří v té době nemohli lítat rekreačně. Byla to možnost, jak se dostat do vzduchu, a ještě někomu pomoci.
Vybavujete si první cestu, kdy místo na závodní trať vyrážíte ze svého domovského letiště v Táboře do Brna, tam naložíte do letounu Zlín 143 zdravotnický materiál a zamíříte do Ostravy?
První cestu si vybavuju docela dobře. Letěl jsem do Ostravy. Byl jsem rád, že jsem něčeho takového součástí a zároveň můžu po třech týdnech letět. Navíc to byla smysluplná cesta. Měl jsem letadlo po strop naložené maskami, které vyrábí ČVUT a VUT z těch potápěčských. Přímo na letiště přijela sanitka z ostravské nemocnice a odvezli si to.
To musel být výjimečný zážitek v době s nadsázkou řečeno pocitově až polovojenské...
Já jsem na takový režim zvyklý. Dlouho jsem byl vojenský pilot. Měl jsem dobrý pocit z toho, že pomáhám tím, co mám rád. Navíc náklady na cestu jsem si jako pilot platil sám. Další pozitivní věc podle mě je, že se vůbec zkouší takový způsob přepravy pro zabezpečení potřebných věcí. Můžou přijít další situace, jež to budou vyžadovat. Pak už budeme vědět, že existuje skupina pilotů, kteří jsou schopní se zapojit.
Martin Šonka
Ty tři týdny na zemi pro vás musely být asi hodně dlouhé.
Jedny z nejdelších, jaké jsem kdy jako pilot zažil. Mívám maximálně čtrnáctidenní pauzu během zimy, kdy není dobré počasí a my s rodinou jedeme na hory. Tři týdny jsou maximum, co mívám mimo sezonu závodů, leteckých a exhibičních dnů pauzu. Pak mě postihnou silné abstinenční příznaky.
Jak vypadají?
Doma se mnou není k vydržení. Jsem protivnej! Furt koukám z okna na oblohu. Pěkné mráčky naznačují stoupavé proudy. Ty jako plachtař miluju, protože kromě „raubířiny“ v akrobatickém speciálu plachtím s větroni. Představuju si, jak rychle by můj větroň dokázal stoupat, jak kolem pěkného mraku dělám přemety, vnořím do oblaku jedno křídlo a pak druhé... V takovém stavu myslím jen na lítání. Přítelkyně ví, že jediná léčba je pustit mě na letiště. (smích)
Jste se skoro rozbásnil. Měl jste toulavou v oblacích už jako malý kluk?
Asi to mám odmalička. V poměrně útlém věku jsem chtěl být kosmonaut a vojenský pilot. Přivedl mě k tomu můj táta. I když nelítá, je do lítání velký fanda. Vyrostl jsem na knížkách o letcích, které měl v knihovně. Navíc jsme bydleli v Sezimově Ústí kousek od letiště. Čím jsem byl starší, tím víc jsem se utvrzoval v tom, že se chci stát pilotem.
Jak se tvářili rodiče, když jste přišel domů s tím, že budete vojenský stíhací pilot?
Když jsem v sedmnácti letech přišel s tím, že budu lítat v aeroklubu, řekla mi mamka, že jestli se zabiju, ať jí nechodím domů. Táta byl nadšený. Dnes mi samozřejmě fandí oba dva.
V armádě jste sloužil sedmnáct let. Teď jste v civilu. Jak jste se v roce 2010 dostal k závodění ve světové rychlostní soutěži Red Bull Air Race?
V letecké akrobacii jsem v reprezentaci od roku 2005. Začínal jsem s ní v nižších kategoriích na přelomu milénií. Moje cesta do rychlostních závodů vedla tak, že mě oslovili hledači talentů během jednoho mistrovství světa v letecké akrobacii. Líbilo se jim, jak lítám, a nabídli mi možnost kvalifikovat se. Během asi pěti kempů nás testovali včetně létání nízko nad zemí. Pak jsem dostal superlicenci a na jejím základě mě pozvali do závodů. Měl jsem štěstí, že jsem se hned následující rok dostal do soutěže. Jsem pyšný na to, že mě vzali.
Kromě technické zdatnosti a zvládání stresu musíte rozumět všem těm větrům, vánkům a poryvům. To je asi docela věda, ne?
To je obrovská věda! Vítr je navíc bezpečnostní faktor. Při rychlostních závodech se snažíte být o setinku nebo desetinku rychlejší než někdo druhý, a tak dost záleží na tom, jestli se necháte sfouknout o dva metry vedle. Musím být na nečekané chování přírody připravený. Jsou situace, naštěstí ne moje, kdy piloti vítr podcenili a nedopadlo to dobře. Záleží na tom, jak k tomu přistupujete, jak se vzděláváte, jak dobře posloucháte instruktory, jak si jejich rady berete k srdci. Pilot musí umět přemýšlet...
... a drilovat a drilovat. Jak se říká - těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Nikdy to není černobílé. Nejlepší sportovní výkony od cvrnkání kuliček až po létání tvoří balíček všeho - drilu, momentálního nastavení a taky štěstí. To, jak se cítíte, je půlkou úspěchu. Jakmile je hlava ve stresu, děláte chyby. Musíte trénovat nejrůznější strategie a umět se vypořádat s chybami. Pak se nebát jejich následky minimalizovat. Kvůli převozu letadla musím na rychlostní závody docela často cvičit na simulátoru nebo lítat na akrobatickém letadle a to je, jako byste chtěla na závody formule 1 trénovat v rallye autě. Má to volant a jede to, ale tím podobnost končí.
Závod trvá jen desítky sekund.
V jednom rozhovoru jste řekl, že musíte naslouchat svému hlasu a intuici. použil jste obrat, že někdy je třeba letadlo řídit zadkem. Co to znamená?
Znamená to, jakým způsobem je pilot sžitý se svým letadlem, jak moc je jeho součástí, jestli cítí, co letadlo potřebuje. A protože jsem pevně přivázaný do sedačky, všechny pohyby letadla vnímám přes zadek, přes něj dostávám feedback na to, co dělám. S velkou nadsázkou řečeno: vy jste to letadlo, jsou to vaše křídla...
Závody trvají kratičkou dobu. Během jedné minuty si odžijete mnoho emocí, a ještě dáváte pozor, abyste sebe nebo někoho jiného nezranil, nebo dokonce nezabil. A k tomu se snažíte vyhrát. To musí být hodně dlouhá minuta.
V jedné minutě musíte využít všechno, co jste se v mnohatýdenní přípravě naučila. A nesmíte u toho být nervózní! Zároveň je to obrovská psychická nálož. Někdy to je věda, aby člověk na druhém konci světa s velkým časovým posunem a třeba i momentálními rodinnými starostmi zůstal v optimálním rozpoložení. Proto některé týmy s sebou vozí sportovní psychology.
Jste zkrátka stále v laufu. Když už relaxujete, jak to vypadá?
Užívám si práci na zahradě. Odpočinu si třeba u sekání trávy. Mít na to traktůrek, jezdím furt dokola jak Forest Gump. Taky miluju motorky a běhám. Potřebuju vzduch a pohyb.
Série Red Bull Air Race zatím skončila, protože odešel hlavní partner soutěže. co to pro vás znamená?
Nevím, co bude dál. Teď se hledá jiný sponzor. Navíc těžko říct, co koronakrize ve světě způsobí. Ruší se závody, exhibice i školení. Vypadla mi velká část příjmů a bez peněz je těžké platit drahý trénink. Asi nejen letošek bude složitý.
Máte plán B?
Když bude nejhůř, mohl by se ze mě stát nájemní sekáč trávy. Prostě něco bych vymyslel.
