Stylistka a vizážistka Adéla Anděla Bursová líčila herce v Národním divadle, hudební skupiny, ale stará se i o vzhled politiků, podnikatelů a sportovců. Jejími štětci prošla třeba snowboardistka Eva Samková a jezdkyně Rallye Dakar Ollie Roučková.
Podle Anděly, která vede semináře pro veřejnost i profesionály, je těžší líčit muže než ženy. „Spousta lidí si myslí, že při líčení děláte kluky hezčí. Ale jde o to jim vrátit výraz a tvář,“ říká Anděla o líčení mužů. „Středoevropský kluci nemají kontrastní obličeje. Když jim zasvítíte halogeny do tváře, tak rychle ztrácí mimiku,“ dodává.
Po prvním nalíčení Chinaski se usmívala nad komentáři: „Na kluky jezdím už deset let a dnes do toho dali všechno. Vlastně jim jen poprvé viděli do tváře.“ Podle ní blonďáci na pět metrů už ztrácí výraz a vše musí odehrát hlasem, tělem a volbou slov. „Pokud si vedle něj stoupne Ital, tak má hned víc autority a pozornosti. Lidé mají pocit, že mu víc rozumí, když mohou vnímat mimiku. Malé psychologické hry jsou pak v momentě, kdy mu kontury přiostříte a on má víc autority. Když ho zjemníte, vypadá, že vám naslouchá. Stejně je to i u žen,“ říká Anděla, která nedávno obhájila titul mistryně České republiky v make-upu .
„Chlap musí zůstat chlapem. Někdo si myslí, že je potřeba chlapy jen přepudrovat, což za mě je zbytečný, nevýznamný krok. Nebo se k nim chovají jako k ženám,“ říká vizážistka. Dalším úskalím je problematická mužská pokožka. „Chlapy se o pleť nestarají a jsou podráždění od holení, od sluníčka, v zimě popraskaný rty aj. Proto pleť jinak přijímá make-up a chová se jinak,“ upozorňuje. „Samotnou kapitolou je práce s vousy, nemůžete je zašpinit líčením, potřebujete doplnit nedorostlá místa nebo pracovat s jejich barvou. Chlapa nemůžete nalíčit z jedné barvy, vypadal by plastově a uměle, mnohem víc je potřeba skládat pleťové odstíny, aby sice vypadal skvěle, ale pořád jakoby syrově,“ doplňuje Anděla.
Práce v Národním divadle byla pro ni výzva. „Měla jsem tam ráda spousty lidí. Milovala jsem pana Václava Postráneckého a jeho vyprávění v šatně. Vykala jsem mu a cítila velkou úctu. I když jsou tu lidi svým naturelem divocí, drží si stále dekorum, všichni ví,“ vzpomíná.
Co je typické pro Pražandy? „Jeden čas letěly duhové make-upy, pak zase obmotávání lany, protože po Praze jely umělecké erotické bondáže, pak zase latexové detaily…teď jsou všude platformy a kulatý brýle,“ popisuje Anděla, jak rychle reagují Pražáci na kontroverzní umělecké akcičky, které jsou nejprve vidět na Instagramu a pak v ulicích.
„Praha je nejvíc fashion ze všech českých měst, nebojí se dělat i chyby. Ale rozhodně to není Londýn, čímž chci říct, že naše hranice jsou ještě velmi nízko a tak bych se nebála blbnout. V jakémkoliv věku…“ říká.
Podle Anděly je těžké najmout si vizážistku, protože většina naučí jen jeden styl, ale je potřeba osahat si kompletní vizuální cítění - co je dotyčná schopna unosit. „Učím u sebe spíš výtvarno, protože dokud holky kopírují, co jim poradíme, nebo co vidí na Instagramu, tak kopírují danou fotku, ale nerozumí té myšlence. Doufám, že se přidá někdo další a bude se víc budovat vzdělávání, aby běžná žena dostala pochopení, jak fungují kontrasty a struktury, aby si s tím uměly hrát. To by se mělo dostávat na střední škole. Hra je pak mnohem uvolněnější, žena má tu vědomost do konce života,“ vysvětluje a dodává: „Pokud je žena dle svého krásně upravená, tak dobře ví, že jí je v tom dobře. Dává jí to nějakou energii. Mrzí mě, že se nedědí tato ženská moudrost z generace na generaci. Ženská krása je obrovský základ ženského sebevědomí. O kolik míň by měli psychologové práce?“ uzavírá.
Svatební trendy Anděla moc nerespektuje. „Kolikrát je i vymlouvám. Taky se mi stalo, že mi poslala nevěsta výběr šedivých šatů, ale do dotazníku mi psala, že chce být tradiční, romantická… Je to pak smutný, když se holky bojí ukázat fotky ze svatby, protože se to tenkrát nosilo a ony nad tím víc nepřemýšlely,“ vysvětluje. „Trendy miluju, protože nám ukazují, že se výtvarná část pořád někam vyvíjí. Je to geniální inspirace. Trend nemusíte mít, ale potěší vás, že to přišlo,“ dodává Anděla. Podle ní by nevěsty neměly být zmalované kvůli fotkám, je to neprofesionalita a nevědomost vizážistů. „U mě nejdřív nevěsty provázím psychologickým kolečkem, protože ženy zapomínají, co chtějí. Je tolik možností, že rychle ztrácí kontakt se svou vizí. Pokud svatební fotka dobře dopadne, tak je jedna z mála, na kterou budete koukat po zbytek života. A je vážně blbé, když si na ní pak připadáte trapně,“ vysvětluje Anděla, která mimo jiné studovala přechodové rituály.
Na mezinárodním mistrovství v make-upu se kromě propracovaného líčení se hodnotí i práce s modelkou. „Holkám lítají hlavy pod těžkou rukou vizážistů, mají odřená víčka od špatně ořezaných tužek, nevhodně volíme doteky atd. Porotci hodnotí i jak dodržujete hygienu, a jak vy sama vypadáte u líčení,“ vypráví Anděla. „chodí, ptají se, koukají a píšou si poznámky dvacet centimetrů od vás, protože se musí hodně blízko naklonit, aby se podívali, jestli jsou řasy tam, kde mají být. U make-upu přesnost není o milimetrech, ale o půl milimetrech,“ vysvětluje a dodává: „Bere se i to, jestli jste v klidu a dokážete si zorganizovat i čas, který je na soutěži šibeniční. Máte na profesionální líčení jen 30 minut, což je vážně málo.“
