Také vám dospělí, když jste byli menší, říkali, že pro filmové či seriálové rány a krev se používá „takový speciální kečup“? Mně tedy ano. Ačkoliv jsem poslední léta tušila, že to tak úplně nebude, setkání s filmovou maskérkou Adélou Andělou Bursovou mi ukázalo, o jak velkou vědu se jedná. Navíc v terénu. Tahle křehká holka s sebou na plac tahá několik tašek a kufrů.
„Kvůli tomu jsem se musela přestěhovat ze třetího patra bez výtahu, to už nešlo,“ glosuje hned na začátku našeho setkání, když táhne vše k mojí kamarádce domů, kde jsme se sešly.
Naše malá figurantka nám umožnila pracovat oběma najednou.
Silikon a jemná práce
Kromě mnoha a mnoha věcí, které budeme postupem času potřebovat, z tašky vyndavá speciálně ručně vyrobené formy na menší jizvy. Na nich jsou ze silikonu připravené pláty, které se musí opatrně přiložit na tělo. To je základ rány. Naše malá figurantka nám umožnila pracovat oběma najednou.
Kurzy i práce u filmu
|
Tenoučkou průhlednou jizvu natřít lepidlem a opatrně přiložit na tělo by při troše soustředění ještě šlo. „Dnes je jedno, jak si to přiložíš, základ je, že jizva odpovídá svou modelací tomu, že ji dáváme na břicho. Ale obvykle řeším směr, elasticitu kůže a mnohé jiné okolnosti, aby jizva vážně perfektně navazovala na živou pokožku,“ vypráví při práci Anděla. Po nalepení roztokem na vatové tyčince oddělíme silnější rám, díky kterému se s tím lépe manipulovalo, a jizvu zahladíme do ztracena. „Pokud se ti to někde lehce pokrčí, pořád máme způsoby, jak to zahladit, nebo tomu pak pomůžou barvy, neboj!“ uklidňuje mě Anděla, která podle mě jako učitelka musí být velmi motivující. Chvály se mi dostává dost, ale tahle piplavá práce mě opravdu baví. I když na záda i zápěstí po delším čase musí být fakt záhul.
Že není červená jako červená a o žádném „kečupu“ nemůže být ani řeči, pochopím ve chvíli, kdy roztáhne množství různých barevných palet. Podrobně a zaujatě mi začne vysvětlovat, v jakém odstínu co musí být a kde mám drobným malým štětečkem začít pracovat. „V ráně musíš barevně odlišit svalovinu od čerstvé krve. Pokud by došlo k takovému poranění, byly by zasažené i tukové části pod kůží, navíc krev po stranách rány už může i lehce zasychat,“ vysvětluje mi úplnou alchymii. „To skoro zní, jako bys měla vystudovanou medicínu, jak konkrétní o tom máš představu,“ říkám v legraci. „Já anatomii samozřejmě studovala, bez toho bych tuto práci dělat nemohla. To samé vyžaduji i po svých žácích,“ odpovídá mi jednoznačně Anděla s tím, že občas je jí u některých filmových či televizních zranění až smutno, když vidí, jak nedůvěryhodná jsou.
Jednotlivé části rány je potřeba „vymalovat“.
Pomůže i zubní kartáček
Přesně podle návodu své lektorky míchám různé barvy a jednotlivé části rány vymalovávám, jako by šlo o obraz. Následuje až úsměvná část, velmi naředěná růžová barva se nabere na zubní kartáček a přejížděním přes štětinky se nastříkává kolem rány.
Sama jsem překvapená, jak autenticky, řekněme až nechutně, začíná rána vypadat. Je tenká hranice mezi tím, dělat věci přesně a pravidelně, a tím, aby to vypadalo přirozeně. Anděla mi opakuje zásady, na druhou stranu ale dodává, že každá rána vypadá jinak.
Je tenká hranice mezi tím, dělat věci přesně a pravidelně, a tím, aby to vypadalo přirozeně.
Konečné úpravy už mají jen dodat na přirozenosti. Větší dávka barvy má znázorňovat krev vytékající z rány. Při pohledu na důvěryhodné zranění přemýšlím, kde se tohle u nás učí. „Učila jsem se od zkušenějších kolegů, metodou pokus–omyl. Udělala jsem i několik průšvihů. To jsou pak hodně drahé lekce, když něco zkazíš u filmu,“ říká žena, která je se svým kolegou Jakubem Gründlerem jedna z mála, která umění v Česku ovládá. Zranění v seriálech a filmech už pro mě nikdy nebudou stejná, tahle alchymie ve mně zůstane.
