„Řemeslníci, najatí tehdy na zhotovení vitrín, si ve vzkazu stěžují, že nedostali zaplaceno. Je dokonce možné, že pracovali načerno a nebyli proto schopni svou mzdu ze zaměstnavatele dostat,“ uvedla Petáková. Úkryt pro své „poselství příštím generacím“ zvolili velmi dobře. Zatímco svrchní část vitríny, používaná v muzeu na rozměrné grafické listy, byla už v minulosti demontována, nápis byl skryt pod další deskou, pod kterou nemohl být při běžné manipulaci objeven.
V soše maršála Radeckého byla zase láhev od mléka
„Prokleta budiž ! ta černá práce ! za 560 zl. zhotovena od 4 dělníku. pruměrný výdělek 11 zl. týdně 9 hodin deňě práce.! pan Šef foršus dat nechce. a doplatek taky ne. hanba mu. zítra štědrý den. Kde jsou prachy na ryby,“ zní přepis jejich stížnosti. Nechybí ani datum 23. prosince 1899 a podpisy Pavel Hons, Chlad Vincenc, Levý Jos a Swoboda Frant. Na jejich tajný zápis se přišlo až po 115 letech. „Řemeslníci v něm uvedli, že jejich mzda byla jedenáct zlatých týdně. V té době se však už zlaté nerazily - byly nahrazeny v roce 1892 korunovou měnou. Zůstávaly však nadále v oběhu a jejich hodnota byla oproti koruně dvojnásobná,“ uvedla Petáková.
A co si za tento obnos mohli koupit? „Například v roce 1906 stál litr mléka či chléb v přepočtu 0,15 zlatých, boty šest zlatých, pánský oblek z konfekce od 12 do 24 zlatých a kráva 110 až 140 zlatých. Jak je vidět, nežili si řemeslníci, kteří se podíleli na výrobě vitrín pro Národní muzeum, na vysoké noze,“ dodala mluvčí. Nápis bude použit v rámci nových expozic po rekonstrukci muzea. Podle Lubomíra Sršně z Oddělení starších dějin NM je objevení takového nápisu výjimečné. „I když v soše maršála Radeckého jsme našli láhev od mléka z doby první republiky, ve které byl vložen zápis o tom, kdo ji sestavoval,“ podotkl.
Většina z vitrín sloužila až do roku 2012
Nápis by mohl naznačovat finanční těžkosti při stavbě. „Je to překvapující zjištění, protože podle archivních materiálů probíhaly práce včetně jejich zadávání i organizace precizně. Podle archivních dokumentů splátky firmám probíhaly podle plánu,“ řekl Sršeň. Vitríny vyrábělo několik pražských firem ještě dvanáct let po oficiálním otevření muzea veřejnosti v roce 1891. Vyžádaly si nečekaně vysokou sumu 400 tisíc zlatých, což činilo šestinu celkového nákladu na novostavbu. Vysoká cena však umožnila vznik účelného a esteticky dokonalého mobiliáře, který znamenal velký pokrok v dosavadní výstavní praxi. Umožnily totiž vystavovat i vzácné exponáty bezpečně, bez většího počtu dozorců, a dokonale je chránily před prachem.
V horní prosklené části byly exponáty vystaveny pohledům návštěvníků, v dolních uzavřených skříních byly sbírky k dispozici badatelům. Většina z vitrín sloužila až do ukončení provozu v roce 2012. Novorenesanční mobiliář navrhl architekt budovy NM Josef Schulz. Jeho projektům předcházely cesty muzejních kustodů po šestnácti evropských muzeích, jejichž smyslem bylo vytipování nejvhodnějších podob mobiliáře. Schulz pak navrhl asi třicet typů vitrín podle potřeb různých druhů sbírek. Byl projektantem i stavitelem muzejní budovy, které vtiskl jedinečný a jednotný autorský rukopis od první architektonické skici až po poslední detail zámku u vitríny.
Strážce streamu
