Nové album vyjde za dva dny. Teď už jenom záleží, co na něj řeknou lidé. Cítíte nějaké chvění?
Dělali jsme na desce do poslední chvíle, takže ještě jsem neměl čas nad tím přemýšlet. Důležité je, že já si za ní stojím a líbí se i kapele. Samozřejmě je důležité, co na to řeknou fanoušci. Abych si nemyslel jen já, že se deska povedla.
Hráli jste v poslední době na koncertech nové písně?
Celé léto jsme hráli Jsem Boží a Naruby a také už existující singly Byznys a Věčně nevěrná. Na ty čtyři songy byla odezva dobrá. Teď jsme ještě poprvé zařadili do repertoáru skladby Dřevo a Pouze jednou, na které byly krásné reakce. Nebojím se, že by ty písně nefungovaly na koncertech.
Podle několika poslechů mi přijde deska velmi rozmanitá. Byl to záměr?
Myslím, že je hodně pestrá. Vlastně i způsobem, jakým vznikala. Původně jsme chtěli natočit menší materiál na bestofku, protože jsme měli novou sestavu kapely. Mysleli jsme si, že to budou tři čtyři písničky. Ale v moment, kdy jsme na nich začali dělat, otevřela se stavidla a najednou těch písní bylo hodně. Na desce jich je nakonec devět, které jsme dělali s kapelou v produkci mé a našeho baskytaristy Radima Genčeva. U některých písniček jsem měl pocit, že by tomu slušel jiný koncept produkce. Spíš elektroničtější, programovaná. Asi tři věci jsem poslal našemu bývalému producentovi Daliboru Cidlinskému mladšímu. Já jsem jen něco nazpíval a nahrál s kytarou a on to celé naprogramoval. Také došlo ke dvěma mezinárodním spolupracím. Jedna byla u písně pro nadační fond Světluška, který nás oslovil s kapelou Jananas. Na to jsme si pozvali Jonathana Owusua-Yianomaha z Anglie. U skladby Pouze jednou jsme přizvali holandského producenta Jense Easta. Asi budou lidé překvapení, protože takhle taneční píseň v mém repertoáru nebyla.
Další vybočující skladba je už zmíněná Jsem Boží...
Tam nám hostuje Maranatha Gospel Choir. Chtěli jsme do toho dostat gospelový nádech, takže některé písně ozvláštňují sbory. Pro mě je zábava zkoušet si věci, které jsem ještě na deskách neměl. Máme také ve dvou věcech symfonický orchestr. Třeba píseň Naruby na něm dost stojí.
Jak pak nahrazujete sbory či syntetické nástroje na koncertech?
To jsou zajímavé impulzy pro kapelu. Dokopal jsem kluky, že se to naučili a v jeden moment všichni pustíme nástroje a začneme zpívat. Myslím, že lidé to ocení. Podobná výzva nás čeká u skladby Pouze jednou, která je hodně založená právě na synťácích, které s sebou běžně nevozíme. Některé party hraje saxofon, něco kytara či piano. Ono to funguje i tak. Zase to bude třeba zajímavé pro lidi, kteří budou znát píseň z alba a na koncertě ji uslyší v jiné podobě.
Můžete zmínit hosty, kteří na desku přispěli pěvecky?
Podílela se na ní velká spousta lidí. Na minulé desce jsem neměl žádný duet, tak jsem si říkal, že teď bych mohl mít třeba dva. Ale nějak se mi to rozrostlo. Mám duet s Mirkou Miškechovou, se Sabinou Křovákovou a zmiňovaný s Jananasem. A říkal jsem si, že je škoda, že jsem dosud neměl píseň s Petrem Lüftnerem, i když s námi jel několikrát na turné. Petr přišel s nápadem, že by rád napsal něco o muzikantech, kteří vystupují na playback. Mě to bavilo, protože jsem v tom viděl přesah do všedního života, že lidé často žijí podle naučených vzorců a v přetvářce. Tak jsme si posílali kousky textu a v jeden moment, když už toho bylo hodně, tak jsem měl dojem, že mi to funguje na jednu starší melodii, takže vznikla píseň Nejlepší zvukař je playback.
Kromě ní jsem zaznamenal ještě aspoň další dvě skladby o showbyznysu...
Určitě to není deska o showbyznysu. I když některé písně o tom tématu pojednávají. Pro mě je nit, která skladby protkává, téma útěků. Proto i název Sexy Exity. V momentě, kdy jsem napsal píseň Kufry mám sbalený, kde zpívám: „Kufry mám sbalený a v nich úplně všechno, před čím odsud utíkám“, tak jsem téma útěků začal vidět i v jiných skladbách. Alenka je o útěcích do virtuální reality, Naruby o útěcích ze vztahů, stejně jako Věčně nevěrná. Trochu slávy je o útěcích od ideálů k pragmatičnosti. Jak někteří umělci utíkají od toho, že muziku dělali proto, že ji měli rádi. A teď ji dělají jen proto, aby si udrželi svých patnáct minut slávy. U písně Já nic, já muzikant je to zase o útěku od zodpovědnosti. Jak by to dopadlo, kdyby muzikanti poslechli rady všech chytráků, kteří nám píšou na Facebook, že nemáme co mluvit do politiky. Já myslím, že by muzikanti do politiky mluvit měli, stejně jako herci a vlastně všichni lidi. Politika se týká nás všech, takže bychom neměli mlčet, nebo se pak bude dít všechno o nás bez nás.
Skupina muzikantů a herců dokonce vystupuje proti premiérovi a jeho vydavatelství. Jak to vidíte vy?
Já chápu jejich pohnutky, ale na druhou stranu mi přijde lepší říkat svůj názor ideálně všude. Já se rozhodně odnikud stahovat nebudu. Přijde mi, že není dobré dobrovolně vyklidit pole. Když se muzikanti stáhnou z médií, která patří lidem, s nimiž třeba nesouhlasí, tak v těch médiích budou zaznívat jen hlasy pochlebovačů dotyčných lidí a to by byla škoda. Já budu mluvit do všech médií, dokud mě tam nezačnou cenzurovat, což se díky bohu zatím neděje. Jedna věc jsou majitelé médií, ale v řadě z nich máme dobré vztahy s těmi, kteří vytvářejí obsah. Ať jsou to redaktoři, či ředitelé.
V listopadu a prosinci pojedete turné. Prodleva je záměrná, aby si lidé desku naposlouchali?
Určitě. Chtěli jsme, aby turné nebylo hned v den vydání, ale aby už lidé písně znali. Desku chceme představit i tam. Je to naše asi zatím největší turné, jak do velikosti míst, tak do počtu zastávek. A také na jevišti nás bude nejvíc. Kapela je šestičlenná a všude s námi budou jezdit Sabina Křováková a Petr Lüftner. Půlku koncertu zabere tak deset věcí z desky, a druhá půlka budou osvědčené písně, kde by byli lidé zklamaní, kdyby tam nezazněly.
Zmínil jste, že album mělo být původně bestofka. Nachystáte jí za rok ke svým čtyřicetinám?
Doufám, že máme hodně dobrých věcí na téhle desce a můžeme z ní tahat singly třeba ještě rok. Teď vypouštíme klip k písni Dřevo, máme natočený jeden jiný a další vymyšlený. Myslím, že je předčasné takhle plánovat. Teď chceme hlavně žít touhle deskou.
Strážce streamu
