V e-mailu má mladý biolog jako motto napsáno: „Potkali jste mě ve velmi zvláštním období mého života.“ Pravda. Příběh lovce pytláků a ochránce slonů Arthura F. Sniegona je vskutku neobvyklý. Do Afriky se poprvé podíval před deseti lety s tátou. S ním také prvně viděl slona. „S rodiči jsme po revoluci cestovali autem po Evropě. Poznávali jsme kulturní a přírodní krásy, ale jakmile jsem se mohl odvážit sám s kamarády, mé cesty se prodlužovaly. Stále víc jsem se dostával mimo civilizaci. Po roční pauze před vysokou školou v Kanadě a Rusku jsem se s tátou vydal do Gabonu, Kamerunu a části Středoafrické republiky. Během téměř dvouměsíční výpravy jsem se do tamní rozmanité krajiny a lidí zamiloval. Byla to láska na první pohled,“ vzpomíná.
Absolvent bakalářského studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy měl rád zvířata a zajímal se o jejich život už od dětství. Odmalička ho jeho rodiče vedli k úctě k přírodě. Na černý kontinent se tak vrátil v roce 2012, protože chtěl pomáhat místním v ochraně slonů pralesních, jejichž počty se kvůli nenasytnosti blíží k nejkritičtější hranici. Založil mezinárodní projekt Save-elephants.org a své síly rozprostřel do množství míst i mnoha aktivit.
Zajímá mě, jestli se za tu dobu dokázal se slony spřátelit. „S těmi divokými se úplně spřátelit nejde. Nezdržují se na jednom místě. Jsou to plachá migrační zvířata, neustále se přesouvají po velkém prostoru a v nepřehledném pralese. Nejčastěji se s nimi setkávám prostřednictvím fotopastí, které nám dávají informace nejen o přtomnostech pytláků a rozmístění drátěných ok na lov pozemních savců, ale také pomáhají odhalit návyky a zvyklosti slonů – jak se chovají v noci, co dělají se spadlým ovocem, jak zbavují stromy kůry nebo jak se chovají při nálezu mrtvého slona. Bylo zajímavé sledovat sloní samce, stejně tak slůňata, jak se přibližují k čelisti mrtvého druha. To jsou magická pozorování,“ vysvětluje.
Arthur F. Sniegon „operuje“ hlavně na území Konga, Kamerunu a Čadu. V současné době se věnuje zejména koordinaci psovodů, kteří se svými vycvičenými čtyřnohými detektivy – většinou belgickými ovčáky – mají za úkol odhalovat slonovinu nebo maso vzácných zvířat jako primátů nebo krokodýlů.
Další částí Arthurovy práce je pomoci místním zemědělcům ochránit jejich pole před sloními nájezdy prostřednictvím biobariér z včelích úlů. Sloni se totiž včel přirozeně bojí. Kromě toho shání prostředky na vývoj speciálního obojku, který by na sobě měl mít alespoň jeden slon ze stáda, aby vysílal signál o poloze a zároveň přenášel alarm v případě střelby.
Volavka proti pytlákům
Jako neznámý běloch opakovaně figuroval v roli volavky a jako potenciální kupec jednal s překupníky a ozbrojenými pašeráky slonoviny. Také díky jeho odvaze bylo odhaleno mnoho „nejnebezpečnějších afrických predátorů“. „Podařilo se nám je zatknout a některé i odsoudit, ale to je vždy ta složitější část celého procesu. Dohromady jsme zabavili přes 150 kg slonoviny. Jednou nám v síti uvízla opravdu velká ryba a nebýt laxního přístupu místní policie, našli bychom slonoviny mnohem víc,“ míní.
Při nejkrvavějších nájezdech mohou pytláci pobít i stovku slonů v krátké době. „Dostat se v Africe ke vzrostlému klu je téměř nemožné. Slonů žije na kontinentu zhruba 400 tisíc a ročně jich pytláci uloví až přes 30 tisíc. Samci často ani nestihnou dospět. Většina klů putuje do Číny a dalších východoasijských států. Cena slonoviny na černém trhu závratně roste. Kilogram stojí i přes šedesát tisíc korun. Stejně tak roste poptávka po špercích ze slonoviny, i když platí celosvětový zákaz obchodu s ní,“ rozohní se jinak až zenově klidný dobrodruh.
Z role tajného agenta na plný úvazek musel nakonec vystoupit. Alespoň na nějakou dobu: „Vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval v málo zalidněné části Afriky, docela rychle se moje identita rozkřikla. Musel jsem se stáhnout. Navíc si nemůžu dovolit více prací najednou. Buďto v utajení, nebo koordinovat za bílého dne psí jednotky na check pointech. Ne obojí. Nicméně je velké zadostiučinění, když po několikaměsíčním vyšetřování nakonec spadne klec.“
Jí se, co se pohne
Na středoafrické klima si zvykl snadno: „Mně se spí všude dobře. Jsem snadno sbalitelný. Často se pohybuji mezi vlhkým dusným pralesem a v období sucha vyprahlou savanou; a pak letím na Vánoce domů do minus deseti stupňů a kupodivu mi velké teplotní výkyvy problémy nedělají. Stejně tak můj žaludek dobře reaguje na změny. S chutí si tu a tam dám místní kvašené nápoje, palmová vína či pivo z čiroku nebo prosa. Tamní pálenka ale nestojí za řeč.“
Údajně ochutnal všechno. „V Konžské pánvi se jí, co se pohne. Bez ohledu na to, jak to chutná. Přístup Afričanů je jiný. Žádné gurmánství a estetika, zkrátka jídlo. Dnes si spíš užívám konzumaci hmyzu. Je to zdravé i velmi chutné. V Čadu si v pouličním stánku můžete vybrat z různých velikostí smažených sarančat. Zabalí vám je do listí a pak je chroupete skoro celá. Jsou křupavá jako bramborové lupínky. Stejně tak mi moc chutnají pražená okřídlená stadia termitů.“
Zde jsou sloniO svých dobrodružných cestách, během nichž na kole a na kajaku projel stovky kilometrů a poznal mnoho panensky neporušených míst, natočil tříhodinový dokument Zde jsou sloni, který je ke zhlédnutí na Mall.tv. |
Dodává, že i v Africe se někdy také plýtvá. „V sezoně hnijí na zemi tuny nesně- deného ovoce a po zbytek roku je ho nedostatek. Učíme tedy domorodce ovoce zavařovat a vyrábět marmelády,“ prozrazuje. „Mezi jednotlivými zeměmi jsou obrovské rozdíly v uvažování lidí. V historicky lesních oblastech, kde žili lovci a sběrači, nepotřebovali plánovací kalendáře, kdežto v severnějších oblastech savan a Sahelu, kde se střídají období sucha a hojnosti, je přístup k životu jiný a mírně bližší našemu uvažování. Nejvíc mě v Africe štve, jak vše dlouho trvá, a pak také nefunkční systém vedení států – že lidé, kteří by měli svou zodpovědnost využít ve prospěch společnosti, ji využívají jen k tomu svému,“ míří kritickým prstem na politické představitele.
S místními se rychle skamarádil: „Když to velmi zobecním, jsou zvědaví, komunikativní, méně individualističtí a mnohem spontánnější. Rádi člověku pomohou. Zajímá je, jak se u nás žije. Největší překvapení pro ně bylo, když jsem jim popisoval kremace našich zesnulých. To považují za něco nepochopitelného, až ďábelského. Já jim zase nevěřím ty jejich čarodějné rituály,“ usměje se vášnivý fotograf, který relaxuje čtením knih, psaním básní a spánkem. „Fyzické námahy tam mám dost, takže když nemusím, nikde se stopkami v ruce neběhám,“ uzavírá náš pražský rozhovor.
