Prozkoumali jsme zapomenutý svět. Upuštěnou přehradou jsme se plavili jako poslední

Před pár dny se přes Česko přehnal orkán Sabine a celkem dost to fouká i dnes. Je třetí únorový pátek a nám se z vyhřátých pražských pelíšků dvakrát nechce. Ale couvnout už se nedá – máme půjčenou dodávku i nafukovací lodě a s kamarádem z jižních Čech dohodnutý odvoz z předpokládaného cíle plavby zpátky k autu. Přesné místo nalodění promýšlíme až cestou na jih. Jedno je jisté, míříme někam pod soutok Lužnice s Vltavou, kde je několikametrový pokles hladiny přehradní nádrže znát nejvíc. 

14 fotografií

Poté co vodohospodáři kvůli modernizaci lodního výtahu na přehradní hrázi zvedli stavidla víc, než je obvyklé, vrátila se na horním úseku Vltava do svého původního koryta. Z hlubin se po šedesáti letech vynořily ruiny mlýnů, prvorepublikové bunkry, peřeje i staré jezy s dosud funkčními šlajsnami. Řeka se na pár měsíců rozpomněla na doby předtím, než ji zkrotila vltavská kaskáda. 

Auto nakonec parkujeme u statku Dvůr Újezd, je pracovní den, a tak tu naše výprava působí lehce nepatřičně. Vítr opět nabírá na síle, a když se dvěma nafukovacími kanoemi složenými v lodních batozích klesáme k řece, přidává se i lehké sněžení. U auta teploměr ukazoval nějakých pět stupňů nad nulou a voda bude určitě ještě chladnější. Na to ale ani nechceme myslet, bude rozumnější s ní vůbec nepřijít do kontaktu. 

Výbava Na vodu jsme vyrazili se dvěma modely kanoí od Gumotexu. Scout uveze tři osoby, do Baraky výrobce doporučuje posadit jenom dva vodáky a dítě.  Oba dva modely se vejdou do speciálního batohu, který si můžete hodit na záda, a teprve pak hledat ideální místo k nalodění. Složený Scout váží 24,5 kilogramu a Baraka ještě o kilo méně.  Nafouknout je a přišroubovat sedačky zvládne i naprostý laik, stejně tak jako sbalit je zase zpátky do batohu. A stabilita? Do cíle jsme dojeli suší.

Na z dlouhého spánku probuzených vltavských peřejích se ale může stát cokoli. Vyprávět by o tom mohli dávní voraři, kteří tudy plavili šumavské dřevo dolů ku Praze, a také podnikatel Vojtěch Lanna, jenž se právě na tomto úseku v roce 1824 při pádu ze šífu málem utopil. Jako poděkovaní za záchranu života tu jeho rodina dala vztyčit kříž, jehož o něco novější následovník dosud stojí na břehu. Obvykle nesměle vykukuje z vody, letos v zimě ale opět na řeku shlíží z vysokého skaliska. 

Dobrá, vyplouváme! V nejhorším tu nějaký ten křížek také necháme postavit. Nakonec to ale nebude nutné, necvakli jsme se dokonce ani na jezu u Rejzíkova. Jen retardérovou šlajsnu u bývalé elektrárny, kterou jsme měli nakoukanou z pořadů Karla Čáslavského, jsme museli přenést. Nebyla voda. Tak třeba za rok, přestavba lodního výtahu na Orlíku má pokračovat i během příští zimy. 

V těchto dnech už ale hladina opět stoupá a chladné vltavské vody si centimetr po centimetru berou zpátky jihočeskou Atlantidu.