Devět zástupkyň něžného pohlaví z řad sudích jsme oslovili napříč odvětvími. Jedno mají společné. Moc se o nich neví, nemluví a nepíše, přestože jsou velmi úspěšné.
Na lajně musím mít dobrý zrak a silný hlas
Jako teenagerka hrála tenis za Orlovou, až přišel v roce 2006 telefonát z Ostravy, jestli by si nezkusila roli lajnové rozhodčí na tamním turnaji. Kývla.
Lence Podjuklové bylo přitom jen šestnáct let. „Musím říct, že i když to bylo divoké, rozhodování mě bavilo a chtěla jsem se mu věnovat,“ říká blondýnka a dodává, že na lajně musí mít dobrý zrak a silný hlas.
Před pěti lety zamířila na svůj první grandslam, do Paříže. Co potřebovala, aby se vypracovala mezi elitu? „Musíte být velice precizní, asertivní a mít zkušenosti z velkých turnajů. Abyste se dostali až na grandslam, potřebujete mít i vysoké hodnocení.“ Rodačka ze Slezska už objela všechny grandslamy. Klidně tak může zahlásit aut hvězdám, jako jsou Novak Djokovič nebo Rafael Nadal. „Raději rozhoduji mužské zápasy. Co se týče případných negativních reakcí, pojí se spíš s povahou hráče než s pohlavím,“ vypráví Podjuklová. O podpis si ale hráčům říct nemůže, mohlo by to být považováno za ovlivnění.
„Občas je těžké odolat, ale časem si zvyknete,“ usmívá se třicetiletá Češka.
Zažila situace, kdy rychlý míček nestihla a nebyla si verdiktem jistá. Ale chybu musí rychle hodit za hlavu. „Diváci si nedokážou uvědomit, jaký stres rozhodčí zažívá, když na něj letí míč rychlostí 250km/h a musí se správně rozhodnout. Jako jsou pod tlakem hráči, stejně i my. Málokdo si bude pamatovat dobře odvedenou práci tak jako vaši chybu a je těžké to nebrat osobně. To je jedna z vlastností, kterou se rozhodčí musí naučit,“ uvádí Podjuklová, která už sedá na některých turnajích i na umpiru. Stále pracuje na plný úvazek a na tenis si bere dovolenou. V dubnu by se měla objevit na turnaji ve Stromovce a pak se vydá na Wimbledon.
Musím na sobě pracovat
Už téměř čtvrt století se věnuje lakrosu. Nejdříve byla Lenka Pešková aktivní hráčkou a dotáhla to až do reprezentace. A prakticky od začátku se věnovala v tomto sportu i pískání. Po ukončení reprezentační kariéry v roce 2012 už hlavně pískala. Pomáhala ale i svým následovnicím z národního týmu jako manažerka.
„Na pískání a roli rozhodčí mě nejvíce baví, že jsem stále ve spojení se sportem, který mám ráda, a s lidmi, kteří se okolo něj pohybují. Navíc jsem získala i spoustu nových přátel ze zahraničí díky svým výjezdům na mezinárodní turnaje. Rozhodčí, stejně jako hráči, se musí neustále rozvíjet a pracovat na svých dovednostech, a to je pro mě správná výzva,“ říká Pešková.
Také v pruhovaném se dostala až na úplný vrchol. Na domácím mistrovství Evropy 2015 pískala finále. Rozhodovala i na světovém šampionátu 2017 v Anglii. „Mým největším úspěchem je ale zatím nominace na finálový zápas loňského juniorského mistrovství světa v Kanadě,“ líčí Pešková.
Pochází z lakrosové rodiny, a tak její nejbližší mají pro její výjezdy do zahraničí pochopení. „Navíc děti už jsou dospělé, takže mám dostatek prostoru pro záliby,“ usmívá se žena, která pracuje ve stavebnictví na manažerských pozicích. Za ligový zápas dostane jen tři sta korun, jde tedy skutečně především o koníčka.
Aktuálně je jednou ze tří rozhodčích v České republice, kteří mají mezinárodní licenci. Světová lakrosová federace přichystala v posledních letech řadu změn v pravidlech. Pešková je vítá. „Zmizela spousta pro laiky nepochopitelných pravidel, ta nová hru hodně zatraktivnila,“ dodává.
Někteří kluci nevydýchají, že jsem žena
Před devíti lety začala pískat lední hokej. Brzy povýšila od žáčků do krajské ligy dorostu, na kterou jezdila rozhodovat s otcem. Bylo jí teprve šestnáct let. Jelikož Vokalová nebyla precizní bruslařka, souhlasila před čtyřmi lety s nabídkou pískat i hokejbal. V té době studovala, a tak měla o víkendech čas kombinovat zápasy hokeje i hokejbalu. „Začal mě bavit. Udělala jsem si zkoušky s krajskými rozhodčími a chlapi byli úplně paf. Ze začátku jsem měla problém přeorientovat se na jiný sport a vždy se správně postavit při hře. Tak jsem třeba ukazovala u ofsajdů na hokeji pásmo jako v hokejbalu, místo abych rozpažila,“ líčí Vokalová.
V hokejbalu si také hráči k rozhodčím dovolí mnohem víc. V nižších soutěžích to podle Patricie bývá drsné. „Chybí jasná pravidla chování, kdy by hráči měli vědět, co už je přes čáru a co si v zápalu emocí nesmí dovolit. Lze to trestat, ale nechceme do hry moc vstupovat. To by musel někdo vyhrožovat smrtí, což se někdy také děje,“ překvapuje čtyřiadvacetiletá Vokalová a dodává: „Velkou roli hraje, že jsem žena. Někteří kluci nedokážou akceptovat má rozhodnutí.“
Pískala v roce 2017 na hokejbalovém mistrovství světa v Pardubicích. Loni si připsala účast na dalším šampionátu, v Košicích. Šlo ale o zápasy žen.
V českých soutěžích píská pod svazem extraligy mládeže a někdy i první ligu mužů. Ale vyšší ambice má v hokeji: „Splnit testy a tím se dostat na svaz.“
Nevytvářím si s hráči přátelské vztahy
Před sedmi lety se přestěhovala z Bratislavy do Prahy. Ještě dva roky hrála softbal za tým Přírodní vědy Praha, ale kvůli zdravotním problémům přešla na dráhu rozhodčího. Poslední čtyři roky patří do extraligové skupiny, kde rozhoduje i muže. Jako jediná žena. Za zápas si vydělá téměř tisíc korun jako hlavní a sedm stovek jako metová rozhodčí, což není závratná odměna a rozhodně neslouží jako hlavní motivace. Jinak se živí jako psychoterapeutka.
Osmatřicetiletá Barbora Sládeková se posunovala v kariéře dál a v roce 2017 získala evropskou licenci. Loni byla na ME žen v Ostravě. „Zápasy mužů a žen se liší především v rychlosti. Mužský je až dvojnásobně rychlejší. Ostatně český mužský softbal je na světové úrovni,“ přibližuje Sládeková. Podle ní také muži často hodí nějaké její rozhodnutí za hlavu a dál ho neřeší, zatímco ženy cítí křivdu ještě dlouho. V začátcích zažila na mužských zápasech krušné chvíle a vyslechla si nadávky. „Někteří trenéři se do mě ostře naváželi. Jednou jsem měla pocit, že mě jeden hráč napadne, až ho museli další brzdit,“ vzpomíná Sládeková.
Situace se ale změnila a i nejlepší softbalisté ji respektují. Rodačka ze Slovenska si s hráči nevytváří přátelské vztahy. „Nejsem ten typ rozhodčího, spíš si držím odstup,“ říká. Sládeková by ráda rozhodovala i na mistrovství světa, ale k tomu potřebuje světovou licenci.
V Tokiu budu závody prožívat stejně jako jinde
Šéfuje téměř sedmdesátce českých rozhodčích pro sjezd i slalom na divoké vodě. Žije v Litovli, ale se svým koníčkem už objela celý svět. A v létě se vydá Lenka Kutá na olympiádu do Tokia.
Na roli rozhodčí se dala už v osmnácti letech. „Od malička jsem u vody, protože můj otec je šéftrenérem juniorské reprezentace, matka závodila a trénovala. A manžel je trenér sjezdu, takže je mi to souzené,“ usmívá se Kutá.
Jako předsedkyně komise rozhodčích rozepisuje delegace pro své kolegy na celý rok. Během února jim pošle, na jaké závody pojedou i v jaké roli se objeví. „Při větších slalomových závodech bývá šestadvacet rozhodčích. Rolí je pět – videorozhodčí, brankový, počtář, v cíli a na startu a ten, co měří lodě a vesty. Po složení zkoušek můžete dělat vše,“ říká Kutá.
Kalendář má nabitý. Třicet víkendů v roce stráví na závodech. Vrchní rozhodčí si přijde na větších závodech za den na tisíc korun, ostatní dostanou sedm stovek. K tomu stravu a cestovné na vlak.
Kutá se svými kolegy nerozlišuje, jestli rozhoduje muže, nebo ženy, pravidla jsou stejná. „Naše práce je hlavně o pozornosti, máte třeba jen zlomek vteřiny na správné rozhodnutí,“ zmiňuje.
Povoláním je Kutá učitelka, a tak si musí některé mezinárodní akce v červnu či září nechat ujít. „Letos mě čeká mistrovství světa juniorů ve Slovinsku, Světový pohár v Troji a olympiáda v Tokiu,“ vyjmenovává velké cíle. Do Japonska se těší, ale zvýšenou nervozitu prý pociťovat nebude. „Člověk má v sobě velkou zodpovědnost, ale prožívám to všude stejně,“ dodává Kutá. I když zažila mnohé, Troju vypichuje jako skvěle organizované závody, kde se i o rozhodčí starají nejlépe.
Zasáhla práce i povodně
Do kanoistické rodiny se už narodila. Reprezentanti, trenéři i rozhodčí. Marika Dognerová tak seděla v kajaku odmala a až do sedmnácti aktivně závodila. „Když jsem se po střední škole rozhodovala, jestli zkusím profesionální dráhu kajakářky, nebo půjdu studovat, řekla jsem si, že kanoistika mě na celý život neuživí,“ vzpomíná Dognerová.
Hned v osmnácti si tak udělala zkoušky na rozhodčí. Postupně se dostávala výš a v roce 2001 dostala nabídku splnit mezinárodní zkoušku. „Jenže nakonec se konala jiný den a mě nepustili z práce. Rok nato jsem se učila nanovo, ale přišly povodně,“ líčí zásahy osudu i přírody. Nakonec uspěla s velkým odstupem až v roce 2014. Nyní je předsedkyní komise rozhodčích pro rychlostní kanoistiku a rozhodně není mezi rozhodčími jako žena sama. „Snažíme se o genderovou vyrovnanost. Poslední dobou máme problém sehnat mladé muže, kteří by byli ochotní věnovat čas oblíbenému sportu.“
Zkušená rozhodčí popisuje, že pro samotný závod je několik druhů rozhodčích. Kromě vrchního třeba traťoví, kontroloři na trati, ale i v cíli a na startu. „Zkoušky musíme udělat ze všeho. Ale na mezinárodní úrovni je to rozdělené. Třeba startéra nemůže dělat každý. Musí být dostatečně klidný, umět komunikovat se závodníky a musí mít správně posazený hlas. Některé ženy ho mají vyšší.“
Dognerová působila loni na mistrovství světa jako traťový rozhodčí, na předolympijské regatě v Tokiu ale byla ID kontrolorka, která pouští posádky na vodu. „Tým rozhodčích na olympiádu se tvoří celé čtyři roky. Děláme pořád stejnou práci, abychom ji opravdu uměli,“ zmiňuje Dognerová a dodává, že se do Japonska letos vrátí. Rozhodovat bude na paralympiádě. Za podporu při své činnosti rozhodčí vděčí manželovi a také rodině.
Oběť ze strany žen je větší než u mužů
Začínaly jako hráčky, ale v mladém věku se vydaly na dráhu rozhodčích. „Byla jsem oslovena jedním bývalým ligovým sudím a začala jsem s pískáním,“ líčí Jana Adámková. U její parťačky byl důvodem přechodu rozpadající se tým. „Dostala jsem se do práce, kde kolegové byli rozhodčími na různých úrovních. Oslovili mě, jestli bych nechtěla vstoupit do jejich řad,“ říká Lucie Ratajová.
Obě se s píšťalkou poprvé objevily mezi žáčky na začátku století. „Při prvním utkání jsem si určitě neřekla, že bych to mohla někam dotáhnout, naopak jsem si říkala: Tohle fakt ne. Poznámky rodičů byly hrozné,“ vzpomíná Adámková. Díky podpoře kolegů ale dokázala všechna úskalí překonat. A přišla odměna – když v sezoně 2007/2008 dostala jako asistentka několik šancí v nejvyšší soutěži mužů.
Po nástupu krize se Adámková musela rozhodnout, jestli se dál věnovat svému zaměstnání, nebo naplno zkusit dráhu rozhodčí. Navíc místo praporku se chopila píšťalky jako hlavní. Riskla druhou možnost, i když cesta zpět na vrchol trvala dalších devět let. Ratajová naopak coby asistentka na lajně dokáže skloubit rozhodcovskou kariéru s prací kriminalistky dosud. „Musíte mít v zaměstnání velkou podporu, aby vám to šéf či kolegové tolerovali. Dovolenou neznáte, veškerou trávíte na fotbale,“ zmiňuje Ratajová, která v první lize působí už sedm sezon.
Prostředí mládežnických zápasů a nižší soutěže mužů obě zocelily natolik, že už dokážou různé nadávky snášet lépe. „Rozhodčí je nejúhlavnější nepřítel všech a naše chyby jsou pro mnohé úmyslné, což je trochu pozůstatek z minulosti,“ bere vše s nadhledem čtyřicetiletá Ratajová.
Se svou o téměř dva roky starší kolegyní se shodují, že se musí jako ženy obětovat víc než mnozí mužští kolegové. „Myslím, že tomu dáváme víc než chlapi,“ zmiňuje Ratajová a Adámková dodává: „Mentálně snesou chlapi obecně víc včetně urážek. A fyzicky jsou jinak stavění. My musíme dělat víc pro to, abychom byly na jejich úrovni. Ale respektujeme to, když chceme být v nejvyšší soutěži.“ Fotbalu obětují často i čas se svými blízkými. „Nepamatuji se, že bych mohla někomu říct: Pojedu s tebou na hory či na dovolenou. I veškeré narozeniny se řídily podle fotbalu,“ pokyvuje Adámková.
Obě už rozhodovaly finále Ligy mistryň. Ratajová byla na olympijských hrách a dvou světových šampionátech žen, to Adámková si mistrovství světa vyzkoušela poprvé loni ve Francii. A v duelu Anglie se Skotskem se objevily na hřišti společně. „Jsme neskutečně vděčné, že jsme šanci vůbec dostaly,“ uvádí Adámková. Podle její kolegyně se jim dostalo podpory jak od komise rozhodčích, tak od mnohých kolegů. „Někteří vám gratulují a myslí to upřímně, a jsou tací, co to řeknou jen ze slušnosti.
Pro některé kolegy je složité přijmout mezi sebe ženu, možná záviděli,“ dodává Ratajová. Obě láká také šance jet v létě rozhodovat ženský olympijský turnaj do Tokia.
Cestu v českém prostředí jim vyšlapala Dagmar Damková, která první ligu pískala už v době, kdy obě jako rozhodčí teprve začínaly. „Její obrovská podpora, které si strašně vážíme, je v podstatě k nezaplacení,“ chválí Adámková. Podle Ratajové už pak nebyly díky Damkové v lize za exoty.
Potyčkám se snažím předejít
Rozhodovala ženské finále olympiády, ale do mužské extraligy se zřejmě čárová sudí Zuzana Svobodová nepodívá. V českých soutěžích přesto dosáhla úspěchu a působila deset let v první lize. „Ta extraliga nezáleží úplně na mně. Hraje tam roli více faktorů. Já jsem ale byla ráda, že jsem mohla rozhodovat kvalitní mužské soutěže,“ uvádí Svobodová.
K pískání ji přivedl otec, který byl rozhodčím. A tak Zuzana už seminář a díky tomu, že dříve krasobruslila, neměla problémy v sedmnácti letech absolvovala s postupem licencí až do první třídy. „U té můžete pískat zápasy, které spadají pod Český svaz ledního hokeje,“ říká matka dvou dětí, jejíž manžel Jiří je extraligový rozhodčí.
V jejích začátcích hráči nevěřili, že žena vůbec může vstoupit jako rozhodčí na led. „Postupem času si na mě zvykli a vozili mi třeba i puky. Shledala jsem se spíše s pozitivními reakcemi,“ líčí Svobodová. Dokáže už také předvídat. „Když vidím, že by mohlo dojít k nějaké potyčce, snažím se jí předejít a být u hráčů včas. Někdy se chtějí poprat, tak je necháme, ale dáváme pozor, aby se do šarvátky nepřidali ostatní hráči,“ uvádí Svobodová. Krásné vzpomínky má na troje olympijské hry. „Ve Vancouveru 2010 jsem rozhodovala zápas Kanady proti Slovensku, nikdy jsem nezažila tolik lidí v hledišti. Když vjedete na led a cítíte tu olympijskou atmosféru, je to krásný zážitek. V Soči jsem zažila vrchol kariéry.
Každý sportovec chce bojovat o zlato a pro rozhodčí je nejvíc, když může rozhodovat finále. V Koreji jsem byla po návratu z první mateřské dovolené, takže bylo hezké se vrátit na nejvyšší úroveň,“ popisuje třiatřicetiletá rozhodčí.
Strážce streamu
