Také vám někdy ujela tramvaj či autobus přímo před nosem a vy jste nadávali na bezohledného řidiče, že na vás nepočkal? Nebo jste dokonce doběhli téměř včas, ale řidič už nebyl ochoten dveře znovu otevřít? Nejste sami. Tahle zdánlivě černobílá situace je naprostým evergreenem jak v diskuzích takzvaně u piva či kafe, tak na sociálních sítích. A protože se tohle téma před pár dny hojně probíralo na Facebooku organizátora dopravy ROPID, rozhodli jsme se tuhle stálici oprášit i na stránkách deníku Metro.
Sezame, otevři se!
Důvodů, proč vám řidič tramvaje či autobusu opakovaně dveře neotevře, nebo je před vámi zavře, je poměrně hodně. „Odjezd řidiči stanovuje jízdní řád. Pokud tedy již jede pozdě nebo by počkáním začal zpoždění nabírat, musí dveře zavřít rychle a pokračovat v jízdě. Často se řidič v takové chvíli soustřeďuje na situaci na nejbližším semaforu. Jelikož přes stejné křižovatky jezdí často, tak ví, jak dlouho na jeho tramvaj či autobus signál volno počká, a kdy už šanci na rychlý průjezd ztratí,“ říká pro deník Metro náměstek ředitele pro městskou dopravu a marketing ROPID Martin Šubrt.
Přitom musí podle něj řidič myslet na kolegy za sebou, aby jim co nejrychleji uvolnil prostor zastávky a nezůstal před křižovatkou stát. Jinak nejenže začne nabírat zpoždění sám, ale současně způsobí zdržení několika dalším spojům. „Na frekventovaných zastávkách, typu Václavské náměstí či I. P. Pavlova, přicházejí k tramvaji pořád další a další lidé, a řidič se prostě musí rozhodnout, kdo už šanci k nástupu nedostane. Může to vypadat jako naschvál, ale hodiny v kabině a blízký semafor jsou v takové chvíli neúprosné,“ krčí rameny Šubrt.
Důležitých pět vteřin
Řidič také cestujícího jednoduše nemusí vůbec vidět. „Pokud dobíháte spoj MHD z boku vozidla, neví o vás vůbec, do zorného pole zrcátka mu vběhnete až v poslední sekundě. Přitom znamení zákazu nastupování a samotné uzavření dveří trvají v autobuse více než pět sekund od té doby, co řidič stiskne příslušné tlačítko. I pokud běžíte podél tramvaje nebo autobusu, ve venkovním zrcátku nejste také vidět zrovna dobře, zejména večer a v noci,“ vysvětluje pro deník Metro Šubrt.
Situaci v okolí dveří řidič posuzuje i prostřednictvím vnitřních kamer. Na nich zkontroluje, že v prostoru dveří nikdo není, a následně zahájí zmiňovanou zavírací sekvenci. „Během těch více než pěti sekund zavírání už část řidičů zjišťuje, co je čeká před vozidlem, řidiči autobusů pak už mrkají do levého zrcátka, aby si ověřili, jak budou ze zastávky odjíždět. Ačkoli si tedy dobíhající myslí, že jej řidič musel vidět, ve velké většině případů tomu tak není, protože řidič se v daný okamžik mohl věnovat něčemu jinému,“ doplňuje Šubrt.
Dobíháš, riskuješ
Dobíhání spojů patří podle zástupců ROPID mezi nejrizikovější situace v MHD. Úzus je tedy podle Šubrta takový, že když už v tramvaji či autobuse zazní znamení zavírání dveří, značí to jediné: řidič okolí dveří řádně zkontroloval a nikdo v něm v ten okamžik nebyl, případně nástup dokončoval. V městských autobusech to ale znamená především to, že se dveře zavřou až za déle než oněch zmiňovaných pět sekund. Snaha do zavírajících se dveří následně strčit ruce, hole, kočárky a podobně po zběsilém běhu tak nemusí končit dobře.
„Řidič autobusu sice dokáže zavírací sekvenci přerušit, ale jelikož může v daný okamžik koukat až třemi jinými směry, nemusí to být úplně hned. Cestující pak mají pocit, že byli záměrně řidičem přivřeni do dveří, přitom si neuvědomují, že celá zavírací sekvence i se zvukovým a světelným znamením probíhá automaticky. Není to tedy tak, že řidič nejprve signalizuje zavření dveří a pak jej provede. Proto také platí ono heslo, že na tramvaj či autobus se neběhá, ale čeká,“ upozorňuje Šubrt.
Řidič je také jen člověk
Zástupci ROPID apelují také na empatii cestujících. Řidič tramvaje i autobusu může spěchat na konečnou a zavřít někomu dveře takzvaně před nosem i třeba z čistě lidských důvodů. Aby si tam došel na toaletu nebo si stihl v blízkém obchodě něco koupit. Někdy jsou zpoždění taková, že se i na tyto základní úkony hledá čas těžko.
„Případně řidič tramvaje potřebuje být na nějaké konečné do určitého limitu zpoždění, jinak už jej předjede kolega s jinou linkou a na cestu zpět se tak tramvaje už správně neposkládají, jako třeba aktuálně na polouzavřeném Libeňském mostě,“ připomíná Šubrt.
Samozřejmě jsou i situace, kdy na cestující řidič počká, dokonce i dodatečně dveře znovu otevře. Někdy mu zelená na semaforu i přes veškerou snahu uteče, a pak se třeba i usměje a pustí dotyčného dovnitř. Jen už nesmí stát mimo zastávku. „O víkendu, večer, v noci a při nižším provozu jej také tolik netlačí kolegové, řada semaforů je vypnutá na takzvanou blikačku a na konečných jsou přece jen delší přestávky. Ačkoli je pravdou, že část řidičů autobusů nerada otevírá přední dveře, protože jimi nepříjemně táhne, jiní naopak při vašem dobíhání preferují otevírat právě tyto dveře. U nich totiž není žádné zvukové znamení, takže vaše rychlé dodatečné vpuštění trvá nejkratší dobu,“ uzavírá Šubrt.
