Dodnes si vzpomínám na léta v Buenos Aires: přes den stále svítilo slunce, občas zničehonic přišel na dvě hodiny intenzivní prudký liják, teplota se od prosince až do března pohybovala většinou mezi 28 a 35 stupni a v noci byl vzduch ve městě teplý, lepkavý a vlhký – vítr zafoukal jen málokdy. Vánoční menu se skládalo ze studeného masa, různých druhů salátů a ze zmrzliny. Na dovolenou k moři jsme jezdívali každý rok a veškerý program se omezoval jen na lelkování na pláži od rána do večera. Tak tomu bylo zhruba do mých osmnácti let. Potom se postupně začaly objevovat další varianty.
Od mých 22 let zažívám evropská léta... česká léta. Pouhé dva měsíce letního počasí jsou pro mě stále něčím nezvyklým. Takové léto je pro mě stále krátké. Přiznávám, že je to trochu vzdálené mému ideálu. Ale zvykla jsem si. Každopádně na českém létě oceňuji jeho dlouhé dny, kdy člověk ztratí pojem o čase, kdy se večeří kolem deváté s ještě světlým nebem nad hlavou nebo když se nečekaně probudím kolem půl páté s pocitem, že už je sedm hodin, a přesto můžu ještě zůstat v posteli celé dvě hodiny.
Protože počasí během posledních měsíců je těžké předvídat, nevím, jestli někdy plně pochopím stížnosti Čechů (vytrvalé, opakované, všudypřítomné po celou dobu července a srpna) na hrozné teploty, které přesahují pětadvacet stupňů, okamžité útěky z města, protože „o víkendu v létě se tam nedá nic dělat“, i když chápu, že české měřítko letního počasí je historicky nastavené jinak. Fandím teplému počasí, užívám si slunce, ať už jako pozadí za oknem domova, nebo v parku přímo nad hlavou, kdy mě šimrají jeho paprsky, a jsem vděčná za deštivé noci s vůní, kterou s sebou přináší jen léto.
