Režiséra a choreografa Pomády Jána Ďurovčíka provází pověst zvlášť náročného tvůrce. Jaké jsou vaše pocity z prvních dvou týdnů zkoušení?
Nejlépe vám je přiblížím na svých ránech, kdy po třech zaklapnutých budících lezu z postele po čtyřech. A to doslova. Nebo jsem například netušil, že od fyzické námahy může bolet krk i zepředu… Zkoušky Pomády jsou ty nejnáročnější, jaké jsem zažil. Tanečně určitě. Jako člověk, který se tanci nikdy profesionálně nevěnoval, dostávám hodně do těla. Všichni děláme, co můžeme. Je to hukot. Uleví se nám, až bude představení postavené.
Na muzikálovém jevišti jste debutoval v roce 2004, a to hned hlavní rolí Chrise v Miss Saigon. Jak na to vzpomínáte?
Tu roli mi nabídli krátce po SuperStar, tehdy jsem měl spoustu svých vystoupení, nicméně řekl jsem si, proč to nezkusit. Tři měsíce zkoušek byly opravdu výživné, protože jsem neuměl pomalu ani přejít jeviště, za pochodu jsem se učil naprostým základům – třeba jak se na scéně správně otočit. Tam jsem pochopil, že divadlo je úplně jiná disciplína se svými vlastními pravidly a že bez školy to nepůjde. Hned po premiéře jsem si tedy podal přihlášku na konzervatoř.
Už vám hudební branže ukázala i svou pravou, ne tak přívětivou tvář?
Ta mě dostihla zhruba v polovině druháku na konzervatoři. V prvním ročníku jsem měl hodně kšeftů, jezdil jsem po celé zemi a ke studiu přistupoval s nadhledem, že když školu nedodělám, nic se neděje. Byl jsem v jednom kole, například v jednu v noci mi skončil koncert v Ostravě a druhý den v půl deváté ráno už jsem stál u baletní tyče. Jenže o rok později začaly nabídky řídnout a mně došlo, že to nepůjde samo. Že pokud se chci udržet, musím pro to taky něco udělat.
Zamotala vám popularita hlavu?
V určitém období zcela jistě. Když vás obklopí lidé, kteří vám neříkají pravdu a jen se snaží, aby z vás něco káplo, nemáte šanci se tu pravdu dozvědět. Taky v tomhle ohledu mi hodně pomohla škola. Setkal jsem se na ní s profíky, kteří něco opravdu uměli, kolikrát uspěli i ve světě a věci pojmenovávali bez příkras.
Jak moc se liší Tomáš Savka – finalista SuperStar a ten současný?
Hodně. To souvisí s věkem, ale třeba také právě s lidmi, jimž člověk naslouchá. Předně už vím, jak důležité je střežit si soukromí. Myslet si, že je veřejné, byl strašný omyl, za který bych si ještě dneska nafackoval.
Copak vám nebylo vtloukáno, že musíte být veřejnosti pořád na očích?
Tuhle větu jsem slyšel tisíckrát, ale ono to tak nefunguje. Pokud by rozhodoval počet článků v bulváru, uspět by vlastně nebylo zase až tak těžké.
