„Zelený“ pražský radní Petr Štěpánek kdysi prosadil do silničních pravidel, že cyklista smí na semaforech, pokud vozy stojí, předjíždět zprava a zařadit se na čelo pelotonu. Tedy, pokud je tam vpředu namalované vyhrazené místo pro cyklisty.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykl na to, že tam ty malovánky jsou. Pak jsem si zvykal na pocit, že za mnou stojí možná i nervózní majitelé vůdčích listů, kteří spěchají k cíli, a že mě mohou převálcovat. Ale teď už to beru jako samozřejmost a rád přednostní volbu využívám. Zjistil jsem, že to má své opodstatnění.
Jednak se, když padne zelená, nemotám v úzkých pruzích mezi rozjíždějícími automobily. A také obvykle stíhám odlepit se z místa dříve než za mnou první stojící auto. Ta moderní mají systém start/stop a než jim motor naskočí, jsem už deset a více metrů za semafory.
Předřazení cyklistů před auta na světlech má svou logiku. Bezpečnostní. Řidiči mají cyklistu (cyklisty) na očích, mohou snadněji vyhodnotit situaci, jak je budou předjíždět a objíždět. Pořád je totiž lepší mít ty „nepříjemné“ kolaře na očích, než mezi sebou.
Podle čeho ale bezpečně poznáte řidiče, který na silnici respektuje jen sebe, to je právě ten před semaforem vymezený kousek vozovky se symbolem jízdního kola. Němec, Rakušan či jiný cizinec si téměř nikdy nedovolí na tuhle plochu najet, i když tam žádný bicykl nestojí. Počítá automaticky s tím, že je to cyklistické hájenství, že během čekání na zelené světlo přece jen ještě nějaký kolař dorazit může.
Jo, český pán silnic, to je jiné žrádlo. Těch, kteří se na vyhrazenou plochu nacpou i se svou železnou obludou, je dost a dost. Upozornit ho, že to je místo pro cyklisty, znamená většinou vyslechnout si nějakou slovní reakci. Slova jako „ty debile“, nebo „aby ses nepos…l“ bývají z těch jemnějších. Ti vybranější vás sice nechají při zeleném semaforu poodjet, ale buď vás objedou ve vzdálenosti pár centimetrů, nebo přibrzdí a pokropí chemickou tekutinou ze stěračů.
Tak snad bude lépe.
