Nakolik je výzkum výživy, kterým se zabýváte, objektivní? Můžete se spoléhat na pravdomluvnost respondentů?
Objektivní měřítko toho, co lidé konzumují, nemáme. Nemohu vám odebrat krev, abych zjistila, že skutečně jíte tolik zeleniny, jako přiznáváte, protože žádný takový spolehlivý test neexistuje. Lidé mají obecně tendenci v dotaznících nadreportovat, zvláště když se jich šikovně zeptáte, co zdravého jedí. I tak ale když řeknou, že si dají denně tři porce zeleniny, minimálně to znamená, že alespoň nějakou jedí. Lidé také mají tendenci v dotazníku snižovat příjem potravin, které úplně zdravé nejsou. Podobně jako řeknou svému lékaři, že kouří denně deset cigaret, a ve skutečnosti je to dvacet. V té nepřesnosti ale není úmysl. Mozek má totiž tendenci myslet si, že jí nebo se chová lépe, než je tomu v reálném životě. Lžeme si sami sobě do kapsy. Když se dělají výzkumy, pochopitelně existují metody, jak chybovost snížit, ale absolutní obrana proti tomu není.
Jak se v posledních dekádách mění naše stravovací návyky? Je to přece jen k lepšímu?
Nějaké změny budou určitě, někdy i k lepšímu. Mladší generace výživu řeší víc než jejich rodiče a prarodiče. Kulturní zvyky jsou sice trvalejšího rázu, ale je tu internet, kde se snadno hledají informace, jak jíst jinak. Je tu vegetariánství, snižuje se spotřeba masa, což nebývalo. Vyrůstají obchody se zdravou výživou, které tu kdysi neexistovaly, dostupnost se zlepšila. Jak je to ale doopravdy, na to nemáme tak dobrá data jako jiné země. Mám konkrétní zkušenosti z Velké Británie, mají Národní průzkum výživy. V pravidelných intervalech se ptají reprezentativních vzorků v populaci, co jedí. Průzkumy běží pravidelně a opakovaně od roku 2008, tedy již více než 15 let. Databáze je veřejně přístupná pro výzkumníky, ale anonymizovaná. Jedná se o skupiny kolem několika desítek tisíc lidí, což je docela velký vzorek, a výzkumníci tak mají lepší představu, jak se populace stravuje.
Na jouly
|
Nelze u nás něco vyčíst z údajů od Českého statistického úřadu?
Ano a ne. Například konzumační data ohledně cukru a jejich vývoj v průběhu let. Ve skutečnosti to jsou ale statistiky prodeje. Jenže prodáno neznamená snědeno. Také víme, že ženy jedí jinak než muži, jinak konzumují alkohol. Starší lidé jedí jinak než mladší a další rozdíly. Ne vše jde dobře vidět jen z národní statistiky.
Dá se alespoň říci, jak jsme na tom v rámci Evropy, ve světovém porovnání?
Nemáme sice přesná data o stravě, ale máme poměrně dobrá zdravotní data. Ta nejsou dobrá. Zdravěji určitě nežijeme. Dvě třetiny populace trpí nadváhou či obezitou, které jsou určitě spojeny i s nevhodnou stravou, nemůžeme všechno svalovat jen na stres nebo nedostatek pohybu. Máme také data o nemocích srdce, výskytu nádorových onemocnění. To hodně s výživou souvisí. Pokud jsou u nás tato čísla výrazně vyšší než v okolních zemích, geny za to nemohou.
Jak jsme na tom regionálně v rámci celého Česka?
Socioekonomická situace ovlivňuje zdraví výrazně. Třeba Praha je vždy extrém. Například v dožití. Je vidět, že Pražané se mají v průměru lépe.
Řídí se daty o stravování populace například politici, ministerstva, úřady, které mají možnost něco ovlivnit?
Zájem o data je. Vždyť máme tolik lidí s obezitou, že její důsledky zatěžují naše zdravotnictví. S řešením je to už slabší. Problém vidím i v tom, že v nejrůznějších komisích, které se tomu věnují, sedí hlavně kliničtí lékaři, ale měli by tam být i lidé ze sociologického prostředí, a především z veřejného zdraví. Dopady jsou dobře vidět třeba v diskusi o prevenci. Vždy se mluví hlavně o nutnosti preventivních prohlídek, screeningových programů. Jenže prevence začíná dávno před ordinací lékaře, ne v ní.
Kdo tedy nejvíc tlačí na stravovací návyky? Nejsou to náhodou lifestylové časopisy a servery?
Do jisté míry ano. Ale důležitější je vytvářet obecné podmínky, prostředí, které je pro zdravé stravování příznivější. Proč má člověk, který chce jíst lepší potraviny, za ně platit víc? Investovat víc času a energie do jejich hledání? Pro společnost je výhodnější opak, už kvůli nákladům na léčbu při špatném stravování.
Jenže reklamy v televizi nás tlačí spíš k nákupu toho nezdravého. Chipsy, alkohol, sladkosti…
Ano, marketing je součástí našeho nutričního prostředí. Těch vlivů je ale víc. Na vesnici, kde je jedna hospoda, asi víc možností najíst se zdravě nemám, pokud si právě nemohu sám něco připravit. Také cenová dostupnost v obchodech má vliv. Když v obchodě vidím zeleninu, nekoupím si ji ne kvůli tomu, že ji nechci, ale proto, že stojí třeba sto korun a nemám na ni. Nebo v práci. Mám-li na oběd jen třicet minut a jednu kantýnu v dosahu, moc si také nevyberu. Mohu mít vlastní pohled na zdravý životní styl, ale prostředí mě v tom nepodporuje. U nás vidíme zdravou výživu jen jako osobní volbu, ne jako souhrn dalších vlivů. Jen edukace a články v novinách nepomohou. Apelovat na to, aby byli lidé hubení, aby zdravě jedli, ke zdravému stravování samo o sobě nepovede. I když se naše nutriční gramotnost zvýší, musí se zlepšit i prostředí.
Na některých obalech potravin se už i v Česku začaly objevovat podobná označení jako na energetických štítcích spotřebičů.
Ano, takzvané Nutriscore, které je jedním z možných kroků na usnadnění výběru. Zatím je najdete jen na obalech především nadnárodních výrobců – pro ně bylo zavedení snazší, když už to mají ve svých domovských zemích. Je to shrnující označení výživových údajů, které jinak najdete obvykle na zadní straně obalů a které říkají, kolik má potravina cukru, bílkovin či energie. Nutriscore škála je od A do E. Snaha je zavést to u všech balených potravin a nápojů. Tam, kde to zavedli, mají výrobci snahu dbát na zlepšení složení svých výrobků, nechtějí mít nabídku v „červených písmenech“, když konkurenční produkt je třeba zelený. Také bych přivítala možnost rychle se rozhodnout u pultu s jogurty, jestli si koupit ten áčkový, nebo ten éčkový bez nutnosti srovnávat minipísmenka na zadní straně třeba u 20 produktů.
Strážce streamu
