Fotograf Jiří Všetečka.
Nedávno jste vydal novou knihu. Čím je jiná než ty minulé?
Když jsem před časem ukončil svoji aktivní a dost pestrou profesní i fotografickou dráhu, začal jsem přemýšlet, „co s načatým životem“. Nechtěl jsem, abych čas, který mi ještě zbývá, promarnil v nečinnosti a nicnedělání. A tak jsem se ponořil do svého archivu, který dlouhá léta volal po uspořádání, a pomalu začal dávat dohromady své paměti. Maketa vzpomínkové knihy kynula, až nakynula natolik, že jsem ji musel rozdělit na tři části. Vznikly tak knihy Praha světlem tvořená, nyní …chodec s objektivem a doufám, že bude i třetí věnovaná tématu cestování. Chodec s objektivem je autorská po všech stránkách, byl jsem jejím fotografem, textařem i vydavatelem. Radost z vytištěné knihy mám velkou.
Podle čeho jste vybíral do knihy fotky?
Oldřich Nový v netypické roli – coby režisér operety Rose Marie v Hudebním divadle v Karlíně. Inscenace tehdy sklidila obrovský úspěch. Jsem moc rád, že jsem byl u toho.
Při natáčení filmu Komedie s Klikou z roku 1964 se mi podařil záběr, jak Jiřina Bohdalová laškuje s Karlem Högerem během pauzy.
Vybrat z tisíců fotek jen desítky je opravdový hlavolam, to potvrdí každý fotograf. Kritériem výběru snímků do této knihy byla chronologie, tedy mapování, jak a kudy se ubíral můj fotografický život. Jednotlivé kapitoly tak tvoří například reportáže z nejrůznějších prostředí, a to včetně sportu. Dále film a divadlo s důrazem na osobnosti, jako byli režiséři Jiří Weiss, Václav Krška, František Vláčil nebo herci Oldřich Nový a Magda Vášáryová, a moje léta s Českou filharmonií. Nesmím zapomenout na klíčové historické události našeho národa. Každá fotografie má vlastní příběh a mám k ní osobitý citový vztah. Vybrat jen některé byl oříšek a obsah knihy jsem měnil tolikrát, že mi ji nakonec grafik musel „uzmout“.
Najdou se ve vaší knize i snímky míst či věcí, které už dnes v Praze k vidění nejsou?
Lampáře v Holešovicích jsem zachytil z okna bytu, ve kterém jsem s rodiči bydlel dvacet pět let. První filmy jsem vyvolával a sušil v koupelně a vždycky jen v noci, abych nikomu nepřekážel. Podle toho taky negativy vypadají. Před tiskem knihy Chodec s objektivem je bylo nutné náročně retušovat.
Město mého mládí, navždy ztracené. Patří do něho i záběr dvou malých kamarádů v dvoukoláku.
Fotografie je dokument doby, což platí pro lidi i město. Praha mého mládí, vlastně město ztracené, je hned na začátku publikace …chodec s objektivem. Děti s dvoukolákem, kluk na chůdách, lampář zapalující každý večer plynové lampy, skládání pivních sudů do restauračních sklepů…
O fotografování mluvíte jako o lásce, kterou jste potkal ve dvaceti. Co byl ten impuls, který vás dovedl k focení?
Byla to náhoda. Půjčený foťák, první vyvolaný negativ… A byl jsem polapen. Zjistil jsem, že hledat motivy v ulicích Prahy je dobrodružství. Fotoaparát se stal mou nedílnou součástí. Prostě láska jako trám, která mě dodnes neopustila.
Byl jste s fotoaparátem u sovětské okupace i sametové revoluce. Byl jste v těch chvílích víc fotograf, nebo Čech, kterému buší srdce vzrušením?
Ohromná manifestace na Staroměstském náměstí v prosinci 1989. Byly to bohatýrské doby, až mi mráz přecházel po zádech. Inu, časy se mění…
Rozdíl byl veliký. V roce 1968 jsem jako každý slušný člověk protestoval proti okupaci naší země a zároveň jsem jako fotograf zaznamenával ty tragické okamžiky pro sebe i pro budoucí generace. Nefotil jsem do šuplíku, ale moje fotografie byly shodou okolností hned publikovány v našem i zahraničním tisku. Na Albertově v listopadu 1989 nikdo netušil, že budeme úskokem dovedeni na Národní třídu a že estébák Ludvík Zifčák, dnes bohatý podnikatel a kandidát na europoslance, tak věrohodně sehraje mrtvého studenta Šmída. Několik euforických dní jsme si všichni byli rovni, ale velmi brzy si zase někteří byli rovnější. Do knihy jsem záměrně zařadil i záběry událostí, na které se bohužel zapomíná.
Některé vaše fotky nemohly být za komunismu zveřejněné. Popište nám příběh takových fotografií.
Tehdejší bdělé komise hodnotily nejen kvalitu fotografií, ale soustřeďovaly se hlavně na odhalování „závadných záběrů“ a nežádoucích jinotajů. V prvním vydání Pražského chodce z roku 1978 je třeba obchůdek v Liliové ulici, z druhého vydání byl vyřazen jako „nevhodná sociální fotografie s dávno neexistujícím kupectvím“. Další fotka: Hradčany s temnými mraky. Zajímalo je, co těmi černými mraky míním naznačit. Snímky z knihy Labyrint světa a ráj srdce jsem musel vysvětlovat dokonce Státní bezpečnosti. Jeden příklad za všechny: ke Komenského textu „chtít někam dojít a nedojít“ jsem přiřadil fotografii stop ve sněhu končících u ostnatého drátu. Chcete tím snad říct, že to je znázornění našich hranic, přes které nám občané utíkají na Západ? Kdyby to nebylo tak ubohé, bylo by to k smíchu.
Jedním z hlavních motivů pro vaše fotografie je Praha. Prozraďte, jaká je metropole modelka.
Praha má dvě tváře: architekturu a lidi. Je nádherná, ale ukáže své skvosty a tajemství jen tehdy, když ji máte rádi a když ji dlouho poznáváte. Nejkrásnější je na přelomu dne a noci, tedy za svítání a vpodvečer. S velkou pokorou a ještě větší trpělivostí musíte čekat na jedinečnou atmosféru. Teprve po několika desetiletích, kdy jsem Prahu fotil ze všech známých i neznámých úhlů, vím, kdy a kam jít. Ale ani tak důkladná znalost nezaručí unikátní fotku. Ze současné podoby historického centra je mi smutno. Živoucí město s obyvateli se ztratilo, nahradila jej nablýskaná vitrína pro turisty s otřesně nevkusným obchody. A lidé ve staré Praze? Kam se poděli typičtí Malostraňáci, Žižkováci, obyvatelé Starého Města nebo Nového světa?
Kterou ze svých fotografií Prahy považujete za nejlepší?
K mým nejoblíbenějším záběrům patří starý pán s ochočenými vrabci na Kampě. Takhle vypadá zosobněná nostalgie.
Vy mi dáváte! Musel jsem dlouho přemýšlet. Kdybych byl mladší, možná bych z fotek lidí vybral jinou, ale dnes, kdy se mi blíží osmdesátka, se mi zdá nejemotivnější černobílá fotografie starého muže na Kampě. Kdysi tam pravidelně chodíval krmit vrabce, ochočil si je a ptáčci mu sedali na ruce. Ten stařec zmizel do nicoty a do ní se propadli i vrabčáci, kterých v Praze bývala celá hejna. Ze záběrů architektury mám rád jarní úsvit při pohledu z Kampy na kostel Křížovníků udělaný půlmetrovým objektivem. Tehdy se na obloze zničehonic objevily letící labutě a já jim v duchu říkal „holky, pojďte dolů“. Snad mě slyšely, opravdu slétly níž a všechny tři jsem stačil zachytit. To je štěstí, nebo klika, jak chcete, ale hledaná.
Poraďte začínajícím fotografům, kam mají v Praze zajít, aby pořídili ty nejkrásnější fotky?
Tyto rady jsem zahrnul do knihy Praha světlem tvořená. Najdou v ní nejen přesná místa, kam a kdy zajít, ale i mé celoživotní know-how techniky fotografování. Jen na pravé osvětlení si musejí počkat sami. Tak hodně štěstí!
Fotografování dnes vládne fotoshop a jiné „zlepšováky“. Je to dobře?
Není to ani dobře, ani špatně, je to prostě jinak. Svět je jinde. Klasická fotografie se do dnešního uspěchaného, plytkého světa nevejde. Digitální foťák nastavíte jako automat, v počítači to proženete programem a je hotovo. Nároky na kompozici jdou dolů, barevná kvalita je obvykle přemrštěná a nefunkční. Považuji to za devalvaci umění i řemesla, ale třeba se mýlím. Svým studentům jsem předával starý recept: udělejte velkou fotku, pověste ji na zeď, a když se na ni budete spokojeně dívat i za čtrnáct dní, pravděpodobně je dobrá. Fotografie musí dozrát. Vybírejte, vystavujte a publikujte jen ty nejlepší.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Dát dohromady archiv. Dokončit a vydat poslední část vzpomínek, a to na téma cestování po světě. A dál dělat radost čtenářům mých knih a návštěvníkům výstav, protože jejich radost je mou radostí..
