Vznik přechodu Vznik nových světelných křižovatek je podle mluvčího TSK Tomáše Mrázka dlouhý a celkem náročný proces. Co je na začátku? Jak dlouho to trvá? |
Za více než deset let došla na radnici Prahy 5 hromada dopisů, ve kterých lidé žádali přechod přes Radlickou ulici na křižovatce s ulicí Karla Engliše. Úředníci Prahy 5 dopisy zodpovědně přeposílali na magistrát. Odtamtud po dlouhá léta přicházela psaní se stejnou odpovědí: Přechod na Radlické nebude.
Lidé se dočkali
Starousedlíci, ale především stále více lidí z přibývajících kancelářských budov, roky nebezpečně přebíhali tříproudovou silnici. Kličkovali mezi auty, načež na druhém konci silnice museli zdolat kovové zábradlí, které jim v přebíhání mělo zabránit. Pak se stal malý zázrak. "Na Radlické vybudujeme přechod,“ oznámil Metru mluvčí technické správy komunikací Tomáš Mrázek.
V říjnu se začalo kopat. "Přechod bude hotový koncem listopadu, kdy začnou fungovat semafory,“ řekl Mrázek. Přechodů v Praze přitom přibývá velmi málo, jen pár za rok – podívejte se na tabulku níže. Určitě se jich rodí méně, než by si přáli chodci.
A jak to, že měli lidé z okolí Radlické se svým novým semaforem po letech štěstí? "Snažili jsme se o zřízení přechodu roky. Dříve tomu bránily technické možnosti magistrátu ijistá neochota s celou situací něco dělat,“ vysvětluje vedoucí odboru dopravy Prahy 5 Ivan Růžička.
První semafor byl na Václaváku
Dopravu v metropoli si bez nich nedovedou představit řidiči ani chodci. Semafory svítí na křižovatkách v pražských ulicích už od dvacátých let minulého století. První mechanický semafor měl za úkol řídit dopravu v samotném srdci metropole, na Václavském náměstí, které bylo v té době nejvíce dopravně zatíženým úsekem města. Jak vyplývá ze záznamů ze sčítání motorových vozidel z let 1928 až 1930, zmíněnou křižovatkou během 12 hodin ve špičce projelo často i 17 tisíc vozidel. O osazení frekventované komunikace semafory bylo rozhodnuto v souvislosti s rekonstrukcí vozovky na náměstí a 21. ledna 1930 se poprvé semafory rozsvítily.
Semafory visely na ocelových lanech a mohly být podle potřeby řízeny ručně strážníkem, nebo automaticky. Zelenému i červenému signálu byla shodně vyhrazena doba 23 sekund, žluté světlo svítilo deset sekund. Hned v dubnu je následovaly i další semafory. Tentokrát na dolním konci Václavského náměstí na křižovatce Můstek. Dobové prameny uvádějí, že v roce 1939 fungovaly semafory na 33 křižovatkách. Mechanické semafory měly ale ještě jednoho předchůdce. Ručně ovládaný semafor řídil od prosince 1927 dopravu na křižovatce Hybernské ulice s Dlážděnou a Havlíčkovou. Byla to čtyřstranná plechová skříň, vysoká 1,4 metru, s třemi barevnými čočkami, zavěšená na laně. K přepínání světel sloužil ruční paketový přepínač.
Přechody se semaforem
|
