Ušla jsem pár metrů dovnitř krytu Bezovka a začínám cítit chlad. Kouknu na telefon a začnu se smát. Žádný signál, jasně, ještě aby zde byla třeba wi-fi nebo televize. Ale je zde čtyřiadvacet záchodů, tedy pro dva a půl tisíce lidí. To už nezní tak suprově. Kryt, doprovázený nespočtem chodeb, mi připomíná některé apokalyptické filmy. Atmosféra mě velmi pohlcuje, při úplném zastavení je tu obrovské ticho, nepříjemné ticho. Přirozeně ve mně budí respekt a vede k zamyšlení. Věděli bychom vůbec, jak se v krytu jako lidstvo chovat? Dokázali bychom přežít více jak dva dny, které tipují odborníci, nebo i to je na nás až moc? Ve světě telefonů a nuceného napojování na virtuální svět bychom se v krytu možná tak zbláznili.
Po chození nekonečnou chodbou dál a dál začínám vidět světlo. A zeleň. Ne, bohužel jsem se nedostala nějakým záhadným způsobem ven. Vešla jsem do osvětlené místnosti, kde hodně svého času tráví správce krytu pan Nedvěd. Místnost slouží jako odpočívadlo či dílna. Vidím ptáčky, kteří tu u stropu lítají na volno. Rybičky plavou vesele v akváriu. Vědí vůbec, že jsou v protiatomovém krytu?! Alespoň tu pan Nedvěd není sám.
Zajímavé je, že v šedesátých letech v krytu mimo jiné probíhal například nácvik branné výchovy. Školní exkurze sem tehdy byly povinné. Současné mladé generaci by možná výlet do Bezovky neuškodil. Možná by dokázala mít větší nadhled a stát nohama na zemi. Že se pořád máme dobře a může být hůř. Nemyslím tím, aby měla strach, jen přirozený respekt. Jedině ten jí dovolí Bezovku brát vážně. Což si rozhodně zaslouží.
Kryt Bezovka
|
