RECENZE: Nikdo není bez hříchu. Činoherní klub si nadělil Bratry Karamazovy

Hledání viníka otcovraždy vede až k nelichotivému poznání spoluúčasti většiny přítomných. Rámcová situace slouží Dostojevskému k lamentaci nad smyslem víry v­ Boha a racionální filozofie, která Boha usmrtila a díky níž je všechno dovoleno, jak káže ateistický syn Ivan (Honza Hájek).

V Čičvákově inscenaci nesvádějí postavy boj o víru, ale o­svoji duši, a ta je zatraceně hříšná. Tradiční hříšníky smilníka a opilce Fjodora Karamazova (Juraj Kukura), jeho syna Dimitrije a Grušenku (Natálie Puklušová), ženštinu lehkých mravů a milenku obou jmenovaných, doplnily i figury většinou vnímané jako ne zcela padlé. Kateřina (Gabriela Míčová) je smyslnou, žádoucí a­manipulující ženou, která si umí s muži zahrávat stejně jako Grušenka, používá přitom jen jiné zbraně. Třetí syn Aljoša (ostravská herecká hvězda Michal Čapka) se Bohem zaklíná, ale brzy podléhá chtíči jako zbylí sourozenci v čele s otcem Karamazovem. V Činoherním klubu jsou totiž všichni Karamazovi a nikdo není bez hříchu. Pánové mají dobře padnoucí obleky a stylovou obuv, dámy vyzývavé průhledné šaty.

Od latríny k taneční tyči

Scéna je z boků rámována latrínou, kde se odehrávají dialogy týkající se víry, a taneční tyčí, na níž se svíjí v podivuhodných kreacích polonahá Grušenka. Dole pod jevištěm je naskládáno všemožné harampádí – kočárek, stará lednice, svršky. Synové evidentně po otcově smrti vyklízeli. Z ­původní sázky na jistotu se vyvinula interpretačně netradiční postmoderní inscenace s pozoruhodnými hereckými výkony ve všech rolích, která cituje morální úpadek naší společnosti, jíž mnohdy jen s nezájmem přihlížíme.