Jak kniha funguje?
Kadá kapitola popisuje určitý princip, se kterým můe mít člověk problém. Na jejím konci je úkol. Čtenář najde na konci kadé kapitoly prázdnou tabulku, kterou si vyplní, a příklad, aby si mohl představit, o jaký princip vlastně jde. Samozřejmě tabulku musí vyplnit podle vlastních skutečností. Tím, e si zapíe svůj problém a zařadí ho do principu, si moná poprvé příčinu svého problému doopravdy uvědomí. Kniha plní roli terapeuta.
Devět principů, které nám ze ivota dělají peklo
|
Bohuel kníka neohlídá, zda bude čtenář přeskakovat kapitoly nebo zda si vyplní tabulku, tedy splní úkol. Tato terapie je dynamická, ale také systémová. Kdy přijde klient ke mně, tak si ohlídám, aby nepřeskakoval z principu do principu. Ohlídám si i dynamiku terapie. Čtenář musí mít trochu větí disciplínu a ohlídat si to sám, tedy poctivě vyplnit tabulku na konci kadé kapitoly. Je důleité ten systém dodret, aby se neztratil sám v sobě. Tím, e pravdivě a poctivě vyplní tabulky podle skutečnosti, se kniha stává knihou o něm samotném. Pokud čtenář kníku jen čte, pak je to pouhé čtení o terapii, ne skutečná terapie.
Nala jste něco typického pro Praáky?
Právě stres. Velkoměsto to s sebou nese. U jenom jízda autem nebo i hromadná doprava...
Co radíte Praákům?
Speciálně pro Praáky? Chodit do parku. Praha má spoustu krásných parků. Ráda se procházím například v Riegrových sadech. Nedávno jsem tam viděla zvlátní věc.
Procházela jsem se a sbírala katany, to mám ráda, obzvlá dopoledne, kdy je v parku ticho a klid. Najednou kolem mě proběhlo několik matek ve sportovním oblečení s kočárky. Hlučné jako stádo muflonů. Byly nepřirozeně hubené na to, jak malé děti měly v kočárcích. Vechny se mračily, vypadaly ztrhaně a zoufale. A skoro vechny děti v kočárcích plakaly. Tohle nechápu. Jít s dítětem v kočárku do parku je moná jediná chvíle v hektickém dni, který má kadá matka malého dítěte.
V parku se můete přece chvíli zastavit. Ale takto hekticky se podle mě v Praze chová skoro kadý. Nechá se strhnout rychlostí. Jít se chvíli projít jen tak bez cíle vypadá jako maličkost, ale myslím si, e to spoustě lidem můe zachránit psychické zdraví.
Jedna kapitola se věnuje i ebříčku hodnot.
Kdy se někoho zeptáte, co je pro něj důleité, tak vám často odpoví, e děti, rodina, partner, peníze, kariéra a podobně. A potom to, za co si myslí, e by měl být vděčný, třeba společenské postavení, dům nebo rodiče. Často lidé dají ve svém ebříčku hodnot na vyí místo vechno moné před vlastním zdravím. Vdycky bychom měli mít na prvním místě v ebříčku hodnot sami sebe. Pokud budeme nemocní nebo vyčerpaní, co budeme platní komukoliv jinému? Vechno, čím jsme obklopeni a také to, co skutečně vytvoříme je odrazem toho, v jakém jsme stavu my sami. Jakou kvalitu má nae vnitřní energie.
Jsou lidé málo odvání, kdy neumí říkat ne?
Přesně tak. Kdy neříkáme svému okolí ne tam, kde cítíme, e je to potřeba, tak vlastně máme strach, e nebudeme svým okolím přijati. Ale faktem je to, e kdy neříkáme ne, tak jsme nakonec nepřijatelní sami pro sebe. A kdy nepřijímáme sami sebe, tak těko můeme očekávat, e budeme přijati okolím. Ocitáme se tak v bludném kruhu a nakonec se stejně nikomu nezavděčíme.
Jedna kapitola se jmenuje: jdeme léčit chřipku. Co je podle vás chřipka dnení doby?
Přirovnala jsem problémy, které neřeíme, k chřipce, kterou přecházíme. Kdy máme chřipku, můeme se k ní postavit dvojím způsobem. Vezmeme si takzvané léky, kterými jen potlačíme příznaky, a jdeme dál dělat svou rutinu. Takto se ovem chřipky nezbavíme, jen o ní u nevíme, vytěsnili jsme ji. Nebo si chřipku přiznáme, přijmeme ji jako fakt, vypijeme horký čaj a lehneme si do postele bez ohledu na okolnosti. Pak jsme nepotlačili příznaky chřipky, ale rozhodli jsme se ji doopravdy léčit. Tím, e si své problémy přiznáme, přijmeme je a nazveme je pravým jménem, je vlastně u léčíme. A pokud je vidíme napsané, u nemáme anci je vytěsnit. U jsme jen malý krok od jejich řeení. Chřipka dnení doby je tedy podle mě potlačování příznaků problémů místo skutečného řeení problémů.
Máte nějaký příklad?
Například, kdy vyhovíme rodičům a jdeme studovat to, co si přáli oni a ne my. Pak nadáváme celý ivot na rodiče, na éfa nebo na práci, která nás nebaví, ale děláme ji kadý den dál. Večer ten den, který nás nebavil, spláchneme například skleničkou alkoholu. Tím jenom potlačujeme příznaky problému. Místo toho si můeme přiznat, e jsme sice ztratili nějaké roky studiem něčeho, co nás nezajímá nebo dokonce prací, kterou neděláme rádi ani dobře, ale kdykoliv to můeme změnit. Můeme říct ne a jít studovat něco jiného nebo změnit práci. Můeme změnit i jiné okolnosti naeho ivota místo toho, abychom na ně jenom nadávali, například partnera nebo město, ve kterém ijeme. Můeme cokoliv změnit, kdy máme odvahu problém nevytěsnit.
Je straně těké dát klasickou terapii do kniní podoby. Jak jste se s takovým úkolem vypořádala?
Moje metoda není klasická terapie, ale funguje. Ověřovala jsem ji na stovkách klientů po dobu deseti let. Zda bude fungovat i v písemné formě jsem před vydáním knihy ověřila na dvou desítkách lidí, které neznám a nikdy jsem je neviděla. Vdycky jsem jim poslala jednu kapitolu s tabulkou e-mailem. Oni mně naopak poslali svoje připomínky a otázky. Z toho jsem poznala, co je nutné opakovat vícekrát, nebo co musím třeba zjednoduit.
Měla jste nějakou zpětnou vazbu, která vás překvapila?
Prakticky mě překvapilo to, jak fantasticky to funguje. Čekala jsem více otázek, moná dokonce námitky, více připomínek. Domnívala jsem se, e skutečný terapeut bude chybět trochu víc. Nechyběl, ti lidé mi nakonec napsali, e mění svůj ivot a e děkují, byli vděční. Chtějí se účastnit testování druhého dílu. Samozřejmě, e kníka nikdy nenahradí terapeuta úplně, ale ne kadý člověk má čas a peníze na to, aby si mohl dovolit docházet k terapeutovi.
Je rozdíl zaplatit necelých čtyři sta korun za knihu nebo tisíce za sezení u terapeuta. Kniha mi nevydělá ádné peníze, náklady na výrobu a procenta pro distribuci jsou prakticky stejné jako prodejní cena knihy, ale baví mě psát a také je to moje úlitba tomu, e nepřijímám více klientů. Pravda ale také je, e terapii si u mě nikdo za cenu kníky nekoupí.
Kdo by měl otevřít knihu?
Moji klienti jsou větinou přepracovaní manaeři, ale tato metoda funguje pro kadého člověka. V jednom je to stejné. Nemá smysl k terapii někoho nutit, padesát procent musí kadý udělat sám. Polovina práce je hotová u jen tím, e klient sám sobě přizná, e má problém a chce ho řeit a druhá polovina je to, e rozpozná v jakém jeho mechanismu ten problém vlastně spočívá. A k tomu můe moje kniha pomoci kadému člověku.
Lidi mají hodně přeplněné diáře...
Znám i takové lidi, kteří toho v kadém jednotlivém dni mají straně moc a diář ani nemají. Drí svoje úkoly v hlavě! Je důleité mít hlavu trochu prázdnějí. Ne vechno, co je třeba udělat zítra musíme nosit v hlavě u dnes. Je důleité svoje záleitosti neodkládat, ale kdy je třeba věci řeit, to můeme mít v diáři. A jak je vyřeit, na to přijdeme snadno ten den, protoe budeme odpočinutí. Je důleité čistit si hlavu a odkládat do externí paměti.


















