Zachránit psychické zdraví v Praze si můžete procházkou, říká terapeutka

Jak kniha funguje?
Každá kapitola popisuje určitý princip, se kterým může mít člověk problém. Na jejím konci je úkol. Čtenář najde na konci každé kapitoly prázdnou tabulku, kterou si vyplní, a příklad, aby si mohl představit, o jaký princip vlastně jde. Samozřejmě tabulku musí vyplnit podle vlastních skutečností. Tím, že si zapíše svůj problém a zařadí ho do principu, si možná poprvé příčinu svého problému doopravdy uvědomí. Kniha plní roli terapeuta.

Bohužel knížka neohlídá, zda bude čtenář přeskakovat kapitoly nebo zda si vyplní tabulku, tedy splní úkol. Tato terapie je dynamická, ale také systémová. Když přijde klient ke mně, tak si ohlídám, aby nepřeskakoval z principu do principu. Ohlídám si i dynamiku terapie. Čtenář musí mít trochu větší disciplínu a ohlídat si to sám, tedy poctivě vyplnit tabulku na konci každé kapitoly. Je důležité ten systém dodržet, aby se neztratil sám v sobě. Tím, že pravdivě a poctivě vyplní tabulky podle skutečnosti, se kniha stává knihou o něm samotném. Pokud čtenář knížku jen čte, pak je to pouhé čtení o terapii, ne skutečná terapie.

Našla jste něco typického pro Pražáky?
Právě stres. Velkoměsto to s sebou nese. Už jenom jízda autem nebo i hromadná doprava...

Co radíte Pražákům?
Speciálně pro Pražáky? Chodit do parku. Praha má spoustu krásných parků. Ráda se procházím například v Riegrových sadech. Nedávno jsem tam viděla zvláštní věc.

Procházela jsem se a sbírala kaštany, to mám ráda, obzvlášť dopoledne, když je v parku ticho a klid. Najednou kolem mě proběhlo několik matek ve sportovním oblečení s kočárky. Hlučné jako stádo muflonů. Byly nepřirozeně hubené na to, jak malé děti měly v kočárcích. Všechny se mračily, vypadaly ztrhaně až zoufale. A skoro všechny děti v kočárcích plakaly. Tohle nechápu. Jít s dítětem v kočárku do parku je možná jediná chvíle v hektickém dni, který má každá matka malého dítěte.

V parku se můžete přece chvíli zastavit. Ale takto hekticky se podle mě v Praze chová skoro každý. Nechá se strhnout rychlostí. Jít se chvíli projít jen tak bez cíle vypadá jako maličkost, ale myslím si, že to spoustě lidem může zachránit psychické zdraví.

Jedna kapitola se věnuje i žebříčku hodnot.
Když se někoho zeptáte, co je pro něj důležité, tak vám často odpoví, že děti, rodina, partner, peníze, kariéra a podobně. A potom to, za co si myslí, že by měl být vděčný, třeba společenské postavení, dům nebo rodiče. Často lidé dají ve svém žebříčku hodnot na vyšší místo všechno možné před vlastním zdravím. Vždycky bychom měli mít na prvním místě v žebříčku hodnot sami sebe. Pokud budeme nemocní nebo vyčerpaní, co budeme platní komukoliv jinému? Všechno, čím jsme obklopeni a také to, co skutečně vytvoříme je odrazem toho, v jakém jsme stavu my sami. Jakou kvalitu má naše vnitřní energie.

Jsou lidé málo odvážní, když neumí říkat ne?
Přesně tak. Když neříkáme svému okolí ne tam, kde cítíme, že je to potřeba, tak vlastně máme strach, že nebudeme svým okolím přijati. Ale faktem je to, že když neříkáme ne, tak jsme nakonec nepřijatelní sami pro sebe. A když nepřijímáme sami sebe, tak těžko můžeme očekávat, že budeme přijati okolím. Ocitáme se tak v bludném kruhu a nakonec se stejně nikomu nezavděčíme.

Jedna kapitola se jmenuje: jdeme léčit chřipku. Co je podle vás chřipka dnešní doby?
Přirovnala jsem problémy, které neřešíme, k chřipce, kterou přecházíme. Když máme chřipku, můžeme se k ní postavit dvojím způsobem. Vezmeme si takzvané léky, kterými jen potlačíme příznaky, a jdeme dál dělat svou rutinu. Takto se ovšem chřipky nezbavíme, jen o ní už nevíme, vytěsnili jsme ji. Nebo si chřipku přiznáme, přijmeme ji jako fakt, vypijeme horký čaj a lehneme si do postele bez ohledu na okolnosti. Pak jsme nepotlačili příznaky chřipky, ale rozhodli jsme se ji doopravdy léčit. Tím, že si své problémy přiznáme, přijmeme je a nazveme je pravým jménem, je vlastně už léčíme. A pokud je vidíme napsané, už nemáme šanci je vytěsnit. Už jsme jen malý krok od jejich řešení. Chřipka dnešní doby je tedy podle mě potlačování příznaků problémů místo skutečného řešení problémů.

Máte nějaký příklad?
Například, když vyhovíme rodičům a jdeme studovat to, co si přáli oni a ne my. Pak nadáváme celý život na rodiče, na šéfa nebo na práci, která nás nebaví, ale děláme ji každý den dál. Večer ten den, který nás nebavil, spláchneme například skleničkou alkoholu. Tím jenom potlačujeme příznaky problému. Místo toho si můžeme přiznat, že jsme sice ztratili nějaké roky studiem něčeho, co nás nezajímá nebo dokonce prací, kterou neděláme rádi ani dobře, ale kdykoliv to můžeme změnit. Můžeme říct ne a jít studovat něco jiného nebo změnit práci. Můžeme změnit i jiné okolnosti našeho života místo toho, abychom na ně jenom nadávali, například partnera nebo město, ve kterém žijeme. Můžeme cokoliv změnit, když máme odvahu problém nevytěsnit.

Je strašně těžké dát klasickou terapii do knižní podoby. Jak jste se s takovým úkolem vypořádala?
Moje metoda není klasická terapie, ale funguje. Ověřovala jsem ji na stovkách klientů po dobu deseti let. Zda bude fungovat i v písemné formě jsem před vydáním knihy ověřila na dvou desítkách lidí, které neznám a nikdy jsem je neviděla. Vždycky jsem jim poslala jednu kapitolu s tabulkou e-mailem. Oni mně naopak poslali svoje připomínky a otázky. Z toho jsem poznala, co je nutné opakovat vícekrát, nebo co musím třeba zjednodušit.

Měla jste nějakou zpětnou vazbu, která vás překvapila?
Prakticky mě překvapilo to, jak fantasticky to funguje. Čekala jsem více otázek, možná dokonce námitky, více připomínek. Domnívala jsem se, že skutečný terapeut bude chybět trochu víc. Nechyběl, ti lidé mi nakonec napsali, že mění svůj život a že děkují, byli vděční. Chtějí se účastnit testování druhého dílu. Samozřejmě, že knížka nikdy nenahradí terapeuta úplně, ale ne každý člověk má čas a peníze na to, aby si mohl dovolit docházet k terapeutovi.

Je rozdíl zaplatit necelých čtyři sta korun za knihu nebo tisíce za sezení u terapeuta. Kniha mi nevydělá žádné peníze, náklady na výrobu a procenta pro distribuci jsou prakticky stejné jako prodejní cena knihy, ale baví mě psát a také je to moje úlitba tomu, že nepřijímám více klientů. Pravda ale také je, že terapii si u mě nikdo za cenu knížky nekoupí.

Kdo by měl otevřít knihu?
Moji klienti jsou většinou přepracovaní manažeři, ale tato metoda funguje pro každého člověka. V jednom je to stejné. Nemá smysl k terapii někoho nutit, padesát procent musí každý udělat sám. Polovina práce je hotová už jen tím, že klient sám sobě přizná, že má problém a chce ho řešit a druhá polovina je to, že rozpozná v jakém jeho mechanismu ten problém vlastně spočívá. A k tomu může moje kniha pomoci každému člověku.

Lidi mají hodně přeplněné diáře...
Znám i takové lidi, kteří toho v každém jednotlivém dni mají strašně moc a diář ani nemají. Drží svoje úkoly v hlavě! Je důležité mít hlavu trochu prázdnější. Ne všechno, co je třeba udělat zítra musíme nosit v hlavě už dnes. Je důležité svoje záležitosti neodkládat, ale kdy je třeba věci řešit, to můžeme mít v diáři. A jak je vyřešit, na to přijdeme snadno ten den, protože budeme odpočinutí. Je důležité čistit si hlavu a odkládat do externí paměti.