Když v dubnu 1987 přiletěl do Československa na tehdejší poměry mladý státník, generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov, takové vítání moskevského vládce nezažila Praha ani za Nikity Chruščova. Vyrovnala se tomu snad jen triumfální jízda prvního kosmonauta Jurije Gagarina a našich fotbalových mistrů Evropy z Bělehradu 1976.
Lidé Husáka ignorovali. Skandovali „Gorbačov“
U naprosté většiny hlav států platilo, že je davy Pražanů vítaly s vlaječkami podél cest z letiště z povinnosti, byla to hlavně možnost ulít se z práce. Gorbačov byl jiná káva. Tentokrát se desetitisíce lidí nahrnuly podél vozovky a kolem Pražského hradu z touhy spatřit spasitele. Zněly zaručené zvěsti, že pošle československé starce a stalinisty do penze a dosadí „mladé a progresivní“ zastánce přestavby. Šéf československých bolševiků Gustáv Husák, tehdy ještě i prezident, kráčel uprostřed nadšených davů s Gorbačovem a jeho manželkou Raisou se zmateným úsměvem. Až příliš jasně viděl, že leckdy frenetické mávání, pokřikování a potlesk nepatří jemu. Lidé zdravili kremelského vůdce. Ten ale v dubnu 1987 nechal řešení problémů na domácích pánech. U nás, v Polsku, Maďarsku i v dalších východních satelitech.
Největší zásluha Michaila Sergejeviče? Nic neudělal
Po státníkově odletu zavládlo zklamání. Gorbačov nikoho nesesadil, nikoho na trůn neposadil. S odstupem času se ukázalo, že bylo lepší si pád komunismu vybojovat než ho milostivě přijmout od ruského cara. Gorbačov každopádně svými leckdy naivními reformami jednak úspěšně potopil komunismus ve východní Evropě, jednak přispěl k rozpadu Sovětského svazu. Neposlal tanky ani na Národní třídu, ani k Braniborské bráně v Berlíně.
Ačkoli stín mrtvých a pásy tanků na svých bedrech Michail Gorbačov nesl. Poté, co v lednu 1991 potlačili sovětské pancéře a ozbrojenci litevskou snahu o svobodu a obnovu dávné státní samostatnosti.
Generálka na puč?
Sovětské jednotky za sebou zanechaly v Litvě třináct mrtvých. Byl to jeden z hřebíčků do rakve rudého impéria. Ale i skvrna na pověsti reformátora Gorbačova, větší než ta na jeho čele.
Gorbačov se k pobaltskému masakru vrátil při již zmiňovaném pobytu v našich lázních. Na onom uzavřeném setkání tahle otázka padla. Michail Sergejevič tehdy argumentoval tím, že on rozkaz k násilnému řešení nedal. Převálcovali ho však generálové a maršálové, dnes bychom řekli „jestřábové“. Ve skomírajícím SSSR neměl údajně jako „civilista“ už dost sil. Ostatně, armádní špičky stály i za pučem v srpnu téhož roku, kdy byl internován na dovolené na Krymu. Jak se ale říká o hlášeních ze současného ukrajinského válčiště, informace nelze ověřit z nezávislých zdrojů. Jestli to byla jen Gorbačovova výmluva, to už se, alespoň ne od něho, nikdy nedozvíme.
Obdiv i nenávist
|
