Dávno nemám pocit, že všechno je možné, říká herečka Lenka Vlasáková

Jaký dojem na vás dělá generace dnešních studentů FAMU?
Na rozdíl od nás si jsou víc jistí tím, kdo jsou a co chtějí. Moje nejstarší dítě, dcera Sofie, je zhruba v jejich věku, takže to vidím i doma. Vědí, jakým směrem se vydat, mají mnohem snazší přístup k penězům, ale my jsme zase byli daleko větší pankáči. Vzali jsme kameru do ruky a hurá, pojďme točit, hlavně něco tvořme. Jejich práce je vzhledem k dnešním možnostem daleko profesionálnější, což míním jako pochvalu. Jen jim možná chybí ta naše bezprostřednost, museli jsme si umět poradit v improvizovanějších podmínkách. Každopádně mi přijdou dost zralí a vyspělí na to, kolik jim je let.

Vzpomenete si na svoje ideály v jejich věku?
Pamatuju si na svůj pocit kolem dvacítky, že všechno je možné. Tak ten dávno nemám. Protože mi došlo, že spoustu věcí už prostě nestihnu. Zato mi z té doby bohužel zůstala vnitřní nejistota. Spousta lidí mi sice říká, že působím přesně naopak, ale to jsou jenom mimikry.

6 fotografií

Vidíte, řada hereček přiznává, že dostatečné sebevědomí je pro ně nedostatkové zboží.
To můžu podepsat, pro někoho možná překvapivě. Moje začátky nevypadaly na úplnou tutovku. Anebo možná ano, ale já jsem to tehdy neviděla, neslyšela. A co jsem slyšela, mě spíš zraňovalo. Často jsem mívala pocit, že moje herectví je omyl, že jsem strašná.

Když jsem se z toho konečně vyhrabala, nebo jsem si to alespoň myslela, stačilo, aby zazněla nějaká kritika, a dostala jsem se do podobných stavů jako v těch dvaceti. Tohle se nikam nehnulo.

Ale častěji přece slyšíte chválu. Ta vás takových stavů nezbaví?
Úplně ne, spíš mě utvrdí, že jdu správným směrem. Abych byla přesná, dneska už mě ty propady nezasáhnou jako Lenku, dokážou mě možná zranit jen jako herečku. Dřív jsem byla pouze jedna Lenka, neuměla jsem ty dvě bytosti od sebe oddělit. A už taky dokážu říct: „Jo, tohle se nám povedlo!“

Kdy se Lenka oddělila od Lenky-herečky?
Když se Lenka stala matkou. Pochopila, že jsou na světě i jiné záležitosti než herectví a že jsou mnohem důležitější. Tak se to Lence hezky přerovnalo v hlavě.

Jaké další stopy na vás zanechává vaše profese?
Určitě hravost, neustálou zvídavost, potřebu pozorovat a analyzovat. Baví mě na ní ta proměnlivost: dostávám se díky ní do kolikrát neuvěřitelných situací, do různých prostředí a setkávám se s lidmi, kteří ve mně zůstávají.

Podepisuje se podle vás herectví nějak specificky na chlapech?
O tom jsem nepřemýšlela. Jé, zrovna volá Honza, tak se ho hned zeptám (pokládá stejnou otázku do telefonu svému manželovi, herci Janu Dolanskému)... Nemá ponětí. Myslím, že nic tak speciálního s nimi nedělá. Možná v pozdějším věku je dožene ambice věci řídit a už jen neposlouchat připomínky někoho jiného. Ale že by je herectví prznilo, to říct nemůžu.

Už od vašeho filmového debutu vás provázejí role žen vyrovnávajících se různými způsoby s mateřstvím. Taková je i Barbs v Perfect Days. Jak se vám coby čtyřnásobné matce hraje postava, která se dítěte dočká až před čtyřicítkou?
Znám takové holky. Navíc když jsme se rozhodli mít čtvrté dítě, taky jsme na Johana čekali déle, než jsme mysleli. Neotěhotněla jsem na lusknutí prstu.

Jak svou Barbs vnímáte?
U ní je to jinak. Barbs si spíš jednoho dne uvědomí, jak šíleně jí běží čas, než aby primárně toužila po dítěti. Najednou jí je devětatřicet, tak jí dojde, že by se docela hodilo otěhotnět. Což se jí rychle povede za poněkud bizarních okolností. Nicméně ona není traumatizovaná nenaplněným mateřstvím, ostatně ani nemá partnera. Ji naopak naplňuje práce. Přijde mi jako fénix, je neustále zraňována okolím, ale vždycky se z toho nějak dostane. Když jsem si Perfect Days poprvé přečetla, byla jsem trochu rozpačitá. Nemohla jsem si ujasnit, jestli je mi Barbs sympatická, nebo není. Hned jsem volala režisérovi Petru Kracikovi a ten mi o ní na začátku řekl důležitou větu: „Ona se nikdy nenaštve, všechny překážky umí řešit jinak.“ To mi hodně pomohlo, od toho momentu ji už nemám za nepříjemnou ženskou.

Rozumíte rozhodnutí řady současných žen pořídit si dítě, i když dopředu vědí, že na ně zůstanou samy a s jeho biologickým otcem neutvoří rodinu?
Neřeší si tím potřebu mít rodinu, ale mít dítě. Takže ano, docela chápu, že si tuto touhu uspokojí i za takovou cenu. Ve svém okolí tedy takový případ nemám. My herci jsme v tomhle asi hodně konzervativní.

Přitom panuje obecné mínění, že herci jsou poměrně přelétaví...
Myslím, že nejsme o nic víc přelétaví než ostatní.

Možná častěji se ve své branži setkáváte s kolegyněmi, které si dítě odepřely kvůli kariéře. Nepletu se?
Takové kolegyně mě napadají, máte pravdu. Tedy převážně z předchozí generace, kdy volba dítě, nebo kariéra asi byla víc namístě. My s mými vrstevnicemi z branže máme děti vesměs všechny a máme jich docela dost, často tři i víc. Vzpomínám si na inscenaci 8 žen, kterou jsme před lety hrály v Ta Fantastice. Byly tam s námi tehdy už zralé dámy Emma Černá, Marie Málková nebo Radka Fidlerová, všechny bezdětné, a do toho já s Lindou Rybovou jsme měly tři děti, Káča Winterová dvě... Naše generace zbourala klišé, že dítě brání umělecké kariéře. Děti nám nic neberou, naše povolání s nimi jde dělat dál, dneska už rozhodně ano. Mimino můžeme mít jak při natáčení, tak na zkoušce v divadle. Producenti a produkční jsou natolik moudří, že nám takové podmínky dopřejí. Pokud mají chuť s námi pracovat, berou to dnes jako samozřejmost.

Jak to vypadalo konkrétně u vás?
Brávala jsem s sebou už Sofii, i když to před těmi dvaceti lety ještě nebylo tak obvyklé. Pro nejmladší kluky Maxe a Johana produkce připravily karavany. Maxmilián měl na seriálu Hraběnky dokonce jediný karavan na place. Ani paní Hlaváčová s panem Abrhámem takovou vymoženost neměli! A na natáčení seriálu Život je ples byl se mnou Johan od pátého týdne.

Barbs z Perfect Days řeší také svůj vztah k matce a (ne) závislost na ní. Pro vás bylo těžší osamostatnit se od rodičů, anebo nechat vylétnout z hnízda nejstaršího potomka?
Těžké pro mě nebylo ani jedno. Nicméně myslím, že dítě odchází z domova svobodněji, než je rodič pouští. Takhle mladému člověku nedochází, co všechno se může v jeho rodičích odehrávat. Já jsem pouštěla zatím jen Sofii v jejích sedmnácti – a bylo to skvělé! Nevím, co nás čeká u chlapečků, ale zatím můžu říct, že pubertu svých dětí mám ráda. Zaplať pánbůh za ni. Děti do ní prostě musí vlézt, jinak by od nás nikdy neodešly a my je nebyli schopní vyslat do světa. Ony musí v tom správném věku vidět naše nedostatky, náležitě nás za ně zkritizovat a nám tím lézt pořádně na nervy. Je důležité, aby nás začaly vidět bez adorace milující matky nebo milujícího otce a my je na druhou stranu dokázali od sebe odstřihnout, říct jim: „Už tu neječ a běž si.“ Jsem přesvědčená o tom, že dospělé děti nemají zůstávat u rodičů. Co tam s nimi? Mám být každou noc do tří hodin vzhůru a trnout, jestli dcera přijde domů, nebo nepřijde? Já už to u ní nechci řešit, nepotřebuju to vědět.

V kolika letech jste za sebou zavřela dveře domova vy?
Odešla jsem v osmnácti a bylo to jenom správně. Podobně jako moje Sofie jsem se na jeden moment vrátila, ale rychle mi došlo, že se nemá běhat proti směru hodinových ručiček. Maminka ten krok zvládla skvěle, pustila nás lehce. I díky tomu spolu máme bezproblémový, láskyplný vztah... Jsem zvědavá, jak coby máma budu vypouštět oba chlapečky. K tomu naší Amálce je patnáct a já na Honzovi začínám pozorovat mírnou nervozitu, když se ptá své milované holčičky, do kolika hodlá být venku a kam vlastně jde.

Vaše maminka měla důvod se o vás bát?
Jasně! Třeba jsem jí zavolala, že jsem ve Francii, kam jsem dojela stopem. Vyváděla jsem různé strašlivosti, ale jinak jsem byla, myslím, vcelku hodná. Spíš introvertní šprtka, kterou občas ovládla svobodomyslnost.

Na letošních Letních shakespearovských slavnostech vás čeká role matky, která u diváků příliš sympatií nesbírá: Gertruda z Hamleta...
... a musím vám skočit do řeči, protože tentokrát to bude jiná Gertruda. Tady budu za milující matku, která neví nic o tom, s kým ve skutečnosti žije a co je bratrovrah Claudius vlastně zač. Když na závěr pochopí, rozhodne se, jak se rozhodne. Možná budu ještě tragičtější než v Shakespearovi. Většinou je Gertruda vykládána jako vypočítavá, sobecká manipulátorka, náš posun mi proto přijde hodně zajímavý. Tak doufám, že se nám ho podaří do inscenace nacpat.

Co vás čeká po létě na hradech?
Na podzim jedno natáčení a od ledna začínám zkoušet v Divadle Kalich společně s Bárou Hrzánovou, Radkem Holubem a Zdeňkem Velenem. S Bárou jsme se spolu potkaly už v představení Darda, tam jsem krom jiného hrála dokonce její dceru. Máme se moc rády, na jevišti i lidsky. Dlouho si říkáme, jak se vidíme málo a že nejlepší bude, když zase něco nazkoušíme, abychom spolu mohly trávit víc času. Tak na to se moc těším. Pořád se naštěstí mám na co těšit.