Jak moc se nové vydání liší od toho z roku 2013?
První vydání se vyprodalo a já stál před rozhodnutím, jestli napsat novou knihu, nebo inovovat vydání z roku 2013. Měli jsme na něj výborné reakce a myslím si, že za šest let kniha nezestárla. Naopak. Nenapsal bych ji jinak a moje zkušenosti z výuky jen potvrdily to, co tam učím. A tak jsme se se spoluautorkou a fotografkou knihy Markétou Navrátilovou domluvili, že do knížky přidáme naše vyprávění o škole. Tak jak to tam dělají moji žáci.
Co se čtenáři z knihy dozvědí?
Naučí se mít z kola větší radost a uvidí, že cyklistika má spoustu podob. Každý si ji může užívat podle svého a nemusí se ohlížet, jestli je to dobrý způsob. Snažíme se ukázat třeba, jak pracovat s dětmi, jak a kde jezdit a co trénovat. Všichni na kole tady u nás jezdíme. Ale umíme ho správně ovládat? To myslím, že už ne. Hodně cyklistů se bude bát vyjet do těžšího terénu, ale pustit kolo z kopce na rovné cestě se už tolik nebojí. Tam bych já viděl ale větší nebezpečí. Ale když pochopíte pár základních věcí, tak začnete být také bezpečnější cyklista.
Máte nějaké zajímavé příběhy z výuky cyklistiky, kdy vašimi žáky byli špičkoví sportovci z jiných odvětví?
S každým z našich žáků se dělalo i focení, a tak jsme i něco zažili. To je také popsané v knize. A myslím, že je to často zábavné čtení. Rozverná byla Tonya Graves z kapitoly Ženy, kde ukazuji, že ženy to na kole mají jinak. Že jim to má slušet, že budou veselejší klidně na horším kole, ale v barvách, které se jim líbí. A že na ně nefunguje chlapská hláška: No vidíš, že jsi to přejela. To chlapa nakopne, ale žena si podle mě myslí něco svého a příště to stejně nepřejede. Veselé a poetické bylo focení s Tomášem Hanákem u něj v Nižboru. Takové pěkné sklepovské představení. A třeba se slavným tenistou Tomášem Berdychem jsme měli focení před Davis Cupem.
Jaké jsou nejčastější chyby laiků, když se jedou projet na kole?
Chyby dělají hobby jezdci, ale bohužel i závodníci, se kterými pracujeme také. Jsou to ty základní dovednosti, které jsme se všichni naučili takovým samosběrem. Nejčastější chyba je pohled cyklisty. Většina z nás, když jede na kole, tak má pocit, že se musí koukat těsně před přední kolo a na to, co přejíždí. To vede k tomu, že nevíte, kam jedete, a máte příliš zatížené přední kolo, které se pak snadněji zaráží třeba jen o kořeny. A to může vést k pádům přes řídítka. Měli byste se dívat víc před sebe. Pohled je vaše navigace. Kam se dívám, tam jedu. Když se podívám na strom, kterého se bojím, tak mě na něj pohled nejspíš navede. A ženská pak řekne: Já jsem to říkala, že do něj narazím.
Neupadl trochu biketrial z povědomí fanoušků od dob, co jste jezdil vy?
Každý vidí svoji éru jako to lepší nebo nejlepší. Byla jiná doba. Když byl na začátku 90. let Světový pohár na Výstavišti v tehdejší Sportovní hale, tak byla skoro vyprodaná a ze závodu byl i přímý přenos. Ale taky to možná bylo silnou generací jezdců. Vzpomínám na tu dobu často. Svoje začátky jsem popsal právě v bonusu ke knížce Škola kola a před pár dny jsem zveřejnil i svoje nové video. Jezdím tam jako čtrnáctiletý kluk na kole TC-50, které moc nefungovalo, ale pro mě bylo to nejlepší na světě. Mělo by pobavit moje vrstevníky a třeba ke kolu nebo biketrialu přilákat děti. Děti na našich kempech a kroužku Škola kola už dávno vědí, že je kolo ta nejlepší hračka na světě.
