Nelíbí se někomu, že lobbista Ivo Rittig nepůjde za mříže, když část zisku z jízdenek MHD šla podle obžaloby na jeho účet? Před čtyřiceti lety by šel sedět a ještě by o něm natočili odstrašující kriminální příběh. Nepomohli by mu ani nejlepší advokáti.
Kdysi si chodívali sednout lidé i za menší přečin než manko v samoobsluze. Stačilo, aby hospodský prodával cigarety dráž, než mu povolovala vyhláška, a rozdíl si nechával pro sebe.
Absurdno
|
Zloduši chtěli přes hranice
Dějiny českého filmu, literatury, ale i novinařiny jsou proto za desetiletí před pádem komunismu plné výtvorů, které zobrazovaly normální chování a životní postoje jako kriminální činy. Jedním z nejfrekventovanějších „zločinů“ byla emigrace. Kdo chtěl žít normálně, nebo jen pracovat jinde a vydělávat, musel utíkat „přes kopečky“. Kdyby to platilo dodnes, co by asi dělal světově proslulý chirurg lidských tváří Bohdan Pomahač? Emigrace jako zločin se prolíná československým psaným, ale hlavně vizuálním uměním od roku 1948 až do roku 1989.
Nejvíc škody možná natropila dvojice spisovatel Rudolf Kalčík a režisér Karel Kachyňa dobrodružným filmem z poúnorového pohraničí Král Šumavy. Bezesporu špičkově nasnímaný, dějově vygradovaný snímek, postavil zcela na hlavu chápání normálního světa. Ti, kteří chtěli odjet do ciziny, byli nejhorší zločinci (v lepším případě duševní pomatenci, co netuší, jak je vláda pracujícího lidu krásná). A ti, kteří po nich stříleli a štvali na ně psy, zase příkladní hrdinové.
Major Zeman
Když esenbák poruší zákon, je z něho hrdina
Na podobné úrovni je Třicet případů majora Zemana, kde se téma emigrace prolíná celým seriálem. Každý, kdo uvažuje o odchodu do ciziny, nebo tak učiní, je zloduch a charakterová troska (nejen díly Hon na lišku, Bestie, Pán ze Salcburku, Mimikry). Zkuste si taky v této době představit, že by policejní důstojník při ochraně soukromého majetku obrátil zbraň proti majiteli továrny a předal ji do rukou pučistů, jak to předvádí Zeman v Honu na lišku...
Nebezpečný zisk
|
Živnostník? Spíš prostý podezřelý
Stále oblíbený normalizační seriál Malý pitaval z velkého města, jejž někteří považují jen za vylíčení poctivé práce kriminálky (přitažlivé bylo herecké obsazení hvězdami doby), neopomíná kriminalizovat to, na čem teď stojí prosperita české „kapitalistické“ společnosti. Ti, co chtěli dělat „na sebe“, tu scenárista Jaroslav Dietl s tehdejším esenbákem majorem Leošem Jirsákem (podle skutečných případů té doby) vykreslili jako negativní postavy.
Seriál z osmdesátých let sloužil k tomu, aby veřejnost poznala, že když někdo soukromničí, je v tom něco nekalého. Podnikání křiví charaktery, vede k nepravostem a vraždám. Herec Vladimír Kratina si v dílu Vedoucí partiové prodejny vyslouží razii bezpečnosti, protože bez povolení opravuje auta (a vyklube se z něho vrah slušného vedoucího bazaru). Podobně je na tom Jan Teplý v epizodě Majitel autoservisu. Ten má sice na drobné opravy vozů povolení úřadu, ale nedostatkové náhradní díly získává tak, že jezdí krást auta do zahraničí.
Veksláci a disent„Byli to svým způsobem podnikatelé a teď v tom, co bylo nezákonné, mnozí z nich konečně podnikají, aniž by je za to někdo honil,“ řekl kdysi autorovi tohoto článku Otakar Motejl, který byl na začátku 90. let předsedou Nejvyššího soudu a později i ministrem spravedlnosti. V 80. letech se ale věnoval i obhajobě veksláků. Za to mu tehdejší kriminalisté, co zase prodavače valut a bonů naháněli podle paragrafu 146, samozřejmě nemohli přijít na jméno a někteří mu to neodpouštěli ani po změně režimu. „Jako právník jsem na tom neviděl nic nemorálního,“ vzpomínal Motejl, do jehož působnosti spadaly i obhajoby disidentů, za což ho zase nemilovali estébáci. Ale i disidenti byli podle tehdejších nepřirozených pravidel „zločinci“. Přesto se ještě před koncem minulého režimu podařilo v umělecké sféře alespoň částečně vytvořit relativně objektivní (a ne směšně odsuzující) dílo právě na vekslácké téma. Režisér Vít Olmer natočil podle námětu novináře Radka Johna kultovní snímek Bony a klid. Film poměrně věrně zobrazil prostředí byznysu s valutami, aniž by z tehdejších „podnikatelů v bankovnictví“ udělal zrůdy. Pozitivní disidentské zobrazení se ale do pádu předlistopadového režimu v uměleckém zpracování neobjevilo. |
