Lenny: V Anglii jsou ochotní experimentovat, u nás se hudba odlévá do forem

Jaký překlad názvu desky Weird & Wonderful si mají posluchači vybrat?
Myslím, že je to vyjádření procesu vzniku alba. Samo o sobě bylo trochu podivné, že vznikalo po kouscích skoro čtyři roky. Ale došli jsme ke krásnému závěru, že to byly takové dílky puzzle, které do sebe zapadly. Je to tedy spíš můj pocit z tvorby.

Na mě to působí jako dva protiklady různých poloh písní na albu.
Taky se to tak dá brát, to je zajímavé. Když jsem dělala předchozí album, v určitém bodě tvorby mi svitl v hlavě název Hearts. Byl to odkaz, že první album pro mě byla emoční záležitost, taková moje srdcovka. U nové desky mi taky v jednom momentu naskočil název. Proces tvorby na ní byl prapodivný, ale zároveň krásný, jak muziku miluji a jak mě baví.

Zmínila jste dlouhotrvající tvorbu na desce. Není to v posledních letech už trend, že se vydá poměrně dost singlů a po nasbírání materiálu vyjde deska? Protože polovinu písní z vašeho nového alba už lidé znají.
Určitě. Já jsem i navrhovala formu, kterou jsem viděla v zahraničí. Že se zveřejní název alba, dá se to na různé platformy a singly se budou odkrývat postupně. Protože budou lidé v této době vůbec poslouchat celou desku naráz? Pak jsem se ale ani nenadála a měli jsme dost písniček na doplnění, takže už jsem zmíněný nápad neřešila. Říkal mi ale anglický producent, který dělal na albu na písni Easy, že v zahraničí už dávají interpreti záměrně na desku první tři písně jako největší hity a pak už je to jedno. Protože podle prvních skladeb se lidé rozhodnou, jestli budou poslouchat dál.

Jak se povedlo přes pestrost žánrů a delších odstupů mezi vznikem písní udržet album pohromadě?
Ve mně se míchají, jak v interpretovi ve studiu, tak v tom na pódiu, dvě polohy. Jedna je s pianem, kdy i sama skládám balady a pomalejší věci. A druhá je láska k rockové muzice, kdy jsem vyrůstala na punkrocku a tvrdší muzice. Tu poslouchám dosud. Když mě to baví, tak neřeším žánr. V tom je ovlivněn i styl mé práce. Skládám si, nic neřeším, až v jednom bodě si řeknu: „Doufám, že až to dám dohromady, tak do sebe vše zapadne.“ A vždycky se to nějak podařilo. Ale rozpor v#sobě jsem měla, protože jsem složila hodně žánrově pestrých písní.

Hovořilo se o různých producentech. Máte i pár zahraničních, ale nakonec to celkově vzal pod křídla Ondřej Fiedler. Je možné, že i jeho zásahy desku stmelily v kýžený obrázek?
Rozhodně je tam jeho otisk. Ondra je jako producent čím dál víc žádaný a dělá na různých projektech. Když jsme se o desce bavili, zvažovala jsem udělat každou věc od jiného producenta, což je ale dost náročné. Protože pak musíte spíš doufat, že to celé slepíte dohromady.

Singl Wake Up ale vznikal v Londýně. Jaký je rozdíl mezi nahráváním u nás a v zahraničí?
Neodvažuji se to suverénně popsat, že bych měla až tolik zkušeností na porovnání detailů. Spíš je to o přístupu lidí. V Anglii jsou často víc ochotní experimentovat. U nás je dost zaběhlých forem, do kterých se muzika odlévá. V Anglii, když někdo řekne „Co kdybychom tam dali americký gospel?“, všichni začnou vymýšlet, jak to provést. V Česku by se hledaly cesty, jak tam gospel mít, ale zároveň ho nemuset nahrávat v USA. Ale asi to pramení i z nějaké naší šikovnosti, protože za minulého režimu tady nic moc nebylo. Můj táta si svou první kytaru sám vyráběl. Jsme zvyklí si všechno nahrazovat, udělat si to po svém. To v Anglii jsou ochotní do toho řešení peníze dát. U nás jsme zase šikovnější, že tři profese zastane jeden člověk, u nich mají na každou činnost někoho.

Několik českých kapel nahrávalo v poslední době v zahraničí a řešily, že české texty musely producentům vysvětlovat. Máte to s anglickými texty jednodušší, nebo i to má úskalí?
Výhoda tam trochu je, ale zároveň je to ošemetné. Cítím se být pod větším tlakem, že si člověk musí dávat pozor třeba na výslovnost. Mám vlastně hned zpětnou vazbu.

Měla jste štěstí, že jste v Londýně byla ještě před koronavirem. Budete dál směrovat kariéru i na evropský trh, až zase bude možné cestovat?
Určitě, byl to koneckonců můj dětský sen. Chtěla bych prostě s tím, co dělám tady, expandovat do ciziny. Jako když někdo vyrábí boty a řekne si, že mají potenciál dobře se prodávat i v zahraničí, takové mám mínění o své tvorbě. Myslím, že mám kolem sebe i dobrý tým, a není důvod, abychom občas nezahráli s dobrou show také v cizině.

Potrpíte si i na vizuální stránku. Přemýšlíte hodně také o klipech, co by se k jaké písni hodilo?
Obecně to mám v sobě zakořeněné, že se snažím vše udělat co nejlépe. Měla jsem i takové nutkání přemýšlet třeba u klipu Enemy ve smyslu: „Pozor, nejde to jen pro české publikum, ale i na evropský trh.“ Ale pak jsem si uvědomila, že naopak u písničky Hell.o jsem tak nepřemýšlela a zabodovala i v zahraničí. Někdy je lepší uzdu trochu popustit, než nad tím moc přemýšlet. Snažím se věci dělat, ať už grafiku, nebo písničky, aby to bylo autentické, ale zároveň co nejlepší.

Uvažovala jste o hostech? Vlastně je na desce jen duet Easy s Marpem...
Nikdy nad tím takhle nepřemýšlím, většinou to přijde samo. Ale jelikož už jsme s Otou dělali duet Kruh, na který mě oslovil on, tak jsem si řekla, že to tentokrát obrátím. Je to trochu pokračování Kruhu, ale Easy je víc mojí výpovědí.

Na desce je i specialita – píseň Forever má vzápětí remixovou verzi. Jak vás to napadlo?
Když jsme se s Ondrou Fiedlerem bavili o produkci alba, jaký bude koncept, zmínila jsem nápad, aby deska měla takové vydechnutí na závěr. Neměla jsem na mysli skoro až remix písně Forever, ale tu skladbu jsme pojmenovali symbolem nekonečna a to má znamenat, že snad album lidi zasáhne a bude ten jejich pocit trvat dál a dál. Hudebně jsem to ale nechala na Ondrovi.

V prosinci vás čeká velký koncert v O2 universu. Už vymýšlíte detaily?
Ano, jsme ve fázi, kdy sbírám nápady na koncept scény. Přemýšlím, jestli bude mít vystoupení ucelený nápad, nebo půjde jen o soubor písniček. Nebudu ale moc prozrazovat, protože chci, aby to pro lidi bylo překvapení. Chci ale připravit fanouškům pěkný zážitek.

Budete hrát po delší době, navíc ve velkém sále. Jak se na to připravíte?
Jako interpret z toho nejsem nadšená, že teď nemůžeme před velkým publikem vystupovat. Protože když třeba hrajete v létě festivaly každý víkend i několikrát, tak se procvičíte včetně hlasivek. Tahle situace je trochu zrádná. Ale než abych si stěžovala, spíš hledám příležitosti. Takže bych ráda na podzim vytvořila pro lidi koncept třeba i malých vystoupení, například akustických. Abychom si natrénovali také nové písničky. Samozřejmě se bude také lépe ze dvou alb vytvářet playlist pro ten velký koncert.