Dějí se mi samé neuvěřitelnosti, říká muzikant a herec Roman Tomeš

Celý minulý měsíc měl trávit na turné s Ewou Farnou, leč pandemie takové plány odsunula až na podzim. A tak místo toho Roman alespoň mohl v klidu domova sledovat, jak na YouTube utěšeně roste počet zhlédnutí klipu k jeho novému autorskému singlu Ty a já, který nazpíval s kolegyní ze seriálu Slunečná Evou Burešovou. Za prvních deset dní se na něj podívalo přes 200 tisíc lidí.

Jak se natáčí duet v době, kdy se nemůžete potkat se svou pěveckou partnerkou?
S Evou Burešovou jsme byli celou dobu ve spojení jen na dálku přes maily, WhatsApp a podobně. A já si dokonce myslím, že zrovna písničce Ty a já tenhle způsob pomohl, získala díky němu na autentičnosti. Svůj part jsem natočil doma na vypůjčenou zvukařskou výbavu, potom totéž udělala Eva, načež jsme se s kamarádem zavřeli s rouškami na tvářích u něj ve studiu, kde jsme obě pěvecké linky zkompletovali a smíchali s muzikou.

Vznikla by ta písnička i za běžných okolností?
Ne, to vím zcela jistě. Pamatuju si, že ten den jsem měl být zrovna na turné s Ewou Farnou, místo toho jsem seděl doma, už byla tma, žena uspávala děti a mně bylo najednou nějak smutno. Zároveň jsem cítil velkou potřebu vzít si kytaru a skládat. Tak jsem se zavřel do pracovny, nalil vínečko a během půlhodiny byla písnička na světě. Úplně mě to obsáhlo, jako by mě v tu chvíli opravdu políbila múza. Ráno jsem pak jenom dodělal druhou sloku… Kdybych fungoval normálně, neměl bych na psaní nových písní tolik času a soustředění. Takže trochu paradoxně vděčím pandemii za svůj dosud asi největší hit, minimálně co se ohlasů týče.

První setkání s velkou rolí světového repertoáru. Roman jako travoltovský Danny Zuko v Pomádě.

Projede vám hlavou, co byste zrovna dneska dělal, kdyby divadla normálně hrála a chodilo se na koncerty?
Je vtipné, že mi ještě pořád v mobilu bliká diář. Stále mi pípají oznámení typu „Tour Ewa Farna Písek“ nebo „dvoják Vlasy“. Nechtělo se mi to vypnout. Takže denně se dozvídám, kde jsem měl původně být, a pochopitelně mi je líto, že tam nejsem. Ale snad všechno doženeme. Dá-li bůh, divadla se zase otevřou, turné odjedeme na podzim, nepřijdeme o ně.

Co s vámi plané zapípání udělá? Jdete si nalít panáka?
I na toho občas dojde. Minimálně si povzdechnu nebo si právě vezmu do ruky kytaru. Se ženou (herečka Michaela Tomešová - pozn. aut.) ještě doma hrajeme takovou hru, třeba začnu: „Miško, jsem v háji, nestíhám, už jsem měl být na cestě do Písku.“ A ona: „S tím ti nepomůžu, já za chvíli odjíždím do divadla na Pomádu.“ Takhle blbneme. Co taky jiného než humor člověku v takové chvíli zbývá. Čím déle karanténa trvá, tím víc si uvědomujeme, jak nám divadlo, ta práce s emocemi, tvůrčí činnost a setkávání s diváky chybí. Zase bychom asi těžko našli lepší důkaz, že děláme skutečně to, co milujeme.

A zároveň to, co mnozí diskutující v internetových debatách nemohou v poslední době skousnout. Hercům, muzikantům tam nadávají do darmoživek a ufňukaných přísavek. Překvapila vás tahle vlna?
Zarazila mě, jakkoli vím, že něco takového je holt lidem vlastní v každé době, a v krizi zvlášť. Vždycky to musí nějaká skupina odnést, tak teď to jsme my umělci. Ta nenávist mě trápí. Správnou reakci na ni měla Eva Burešová. Napsala na svůj Instagram, že pokud mají lidé pocit, že umělci společnost jen vyžírají a žijou na její úkor, tak ať karanténu zkusí přežít bez filmů, ať si nepouští muziku, nechodí na internet, nezapínají televizi… Každému normálně myslícímu člověku je samozřejmě jasné, že ta debata je o ničem a že umění a společnost se potřebují navzájem. Jen v současné době, tak náročné na její zvládnutí, vyplavou v anonymních diskusích bolístky, mindráky a neštěstí mnohých, kteří hledají, na kom by si je zahojili. A někteří k tomu používají štvavý slovník jak z padesátých let, asi vzpomínky…

Vy sám jste se s takovým plivancem také setkal?
Ano, úplně na začátku karantény někde vyšel článek s titulkem „A co budeme žrát?“ a pod něj přilípli naši fotku s Míšou, přitom jsme nikdy takovou větu neřekli, my si na nic takového nestěžovali. Byla to citace někoho jiného. Jenže lidem kolikrát stačí jen titulek a fotka, víc si nepřečtou, takže jsme to za ni schytali. Nemá cenu tu převyprávět obsah těch komentářů, možná si je umíte představit. Já na ně neodpovídal, Míša ještě měla tendenci s jejich autory komunikovat, ale na to jsem neměl energii.

Nejspíš je v zárodku všech těch komentářů mučivá představa, v jak nehorázném bohatství se koupete…
Tyhle představy jsou úsměvné a naprosto mimo realitu. Navíc kdyby lidi věděli, co všechno skýtá umělecká profese, kolik energie jí musíte věnovat, a to zdaleka nejen na jevišti! Jsou to hodiny a hodiny soustředěné přípravy, a dokonce roky, než se na jeviště vůbec dostanete. Kolik tomu obětujete úsilí, bolesti, kolikrát padnete na tlamu a zase vstanete bojovat dál. Uměním se žije nonstop, talent a dovednosti musíte neustále zvelebovat, aby byl divák spokojený. Vidět jsou pak jen ty dvě tři hodiny na jevišti, ale tam chodíme spíš až za odměnu. To není otázka hodinové sazby. A nemyslete si, i my úplně stejně jako většina národa každý měsíc musíme počítat, jestli vyjdeme s hypotékou, s potřebami dětí… Nežijeme si v jiné dimenzi.

Let the Sunshine in. Roman momentálně září v roli Bergera z legendárních Vlasů. Nové pojetí klasiky od režiséra Šimona Cabana.

Co mohou vaší kariéře přinést společné koncerty s Ewou Farnou?
Můžou mi dát hodně, nebo taky nic. Záleží na tom, jak budu schopný tu šanci zužitkovat. Pokud svůj půlhodinový prostor před jejím vystoupením využiju pro svou vizitku v maximální míře, bude to pro mě hodně užitečné. A taky se může stát, že její fanoušky nezaujmu. Každopádně se taková příležitost nedá odmítnout. Ewa Farna je v mých očích áčková hvězda, ať už jde o její zpěv, písničky, texty, ale i kapelu a produkci. Dovedla to všechno na absolutní špici. Moc si přeju vedle ní obstát.

Jaké bylo vaše první setkání?
O něm Ewa určitě už ani neví. V rámci nějaké akce jsme jedno odpoledne hráli s mým spoluhráčem, houslistou Filipem Kottkem, moje písně přímo ve vagonu metra. A Ewa zrovna do něj přistoupila, sedla si vedle nás, poslouchala, pohupovala se do rytmu, působila ohromně zapáleně. Když vystupovala, tak mi ty písničky pochválila. To je celé. Těším se, až budu moct tuhle historku říkat na koncertech.

To vypadá jako přímo osudové setkání. Máte takových v rukávu víc?
Mě provázejí celý život. Mohl bych jmenovat víc příkladů z řad svých idolů, se kterými jsem se kdysi setkal jen krátce, jenom jsem dostal možnost ochutnat jejich přítomnost, a po letech jsme se spolu ocitli na jednom jevišti. Tenkrát jsem si v těch okamžicích říkal, že to je ta cesta, jaká by se mi líbila - potkávat se s takovými osobnostmi při práci. A plní se mi to. Vlastně nejen s lidmi! Když jsem jako sedmnáctiletý studentík obchodní akademie ze severu Čech poprvé jel na muzikál do Divadla Kalich, byl jsem tam jak Alenka v říši divů a tehdy mi kamarád řekl: „Pořádně se tu rozhlédni, jednou tady budeš hrát!“ To jsem ještě ani nebyl na konzervatoři, ale on mluvil tak přesvědčeně…

Muzikálový majstrštyk. Role Ježíše v opeře Jesus Christ Superstar Romanovi sedla jak ulitá. Vidět ho v ní mohli na Slovensku.

V tomto divadle jste pak nejen vytvořil řadu velkých muzikálových rolí, ale poznal v něm i svou budoucí manželku.
Vidíte, a to mi Míša vstoupila do života taky už o něco dřív. Zamiloval jsem si ji v televizní castingové soutěži Cesta ke slávě, samozřejmě čistě platonicky. Sledoval jsem ji, fandil, posílal hlasy… a když jsem se s ní potom setkal na první zkoušce muzikálu Osmý světadíl, skoro jsem se chtěl štípnout, jestli je to pravda. Mně se zkrátka dějí takové neuvěřitelnosti. Poznal jsem, že dojít do toho velkého světa je reálné i pro kluka z Podkrkonoší. Že se to prostě dá a že sny se můžou stát realitou. Což se mi potvrdilo i v soukromém životě. Ještě ten zázrak, že se zároveň Míša zamilovala do mě, to už je jak z nějakého filmového scénáře…

Jenže spoustě lidí nezbývá než zůstat jen u těch snů. Co vás nejvíc popohánělo ve snaze převést je ve skutečnost?
Spalující vášeň, která mi nedávala spát. Pamatuju si, jak jsem od prvního dne na konzervatoři chodil i po večerech na sál hrát na piano a zpívat si, nic pro mě nebylo důležitější. Po čase za mnou přišli spolužáci, jestli s nimi už taky konečně půjdu do místní hospody, ale já radši dál trénoval. Viděl jsem jim na očích, jak jsem u nich za trapáčka, ale nemohl jsem si pomoct. Od patnácti let jsem každou noc usínal s vidinou, že stojím na jevišti. Bylo to tak intenzivní, že jsem vnímal každý milimetr pódia, cítil jsem vůně… nebyl jsem schopný té představě uniknout. Podřídil jsem jí veškerý svůj život, denně jsem na sobě pracoval, aby se mi tenhle sen splnil. Myslím, že to člověk musí mít v sobě. Bezesporu je spousta šikovnějších zpěváků, kteří, kdyby byli tak zarputilí jako já, jsou dneska mnohem dál a předběhli by mě o koňské délky. Ale nebyli. Takže když to porovnám, talent nejspíš tvoří menší část úspěchu, větší podíl na něm má právě ta zarputilost.

Už máte vymyšlené, co uděláte jako první, až se uvolní zákaz kulturních akcí?
O tom nemusím nijak dlouze přemýšlet. Určitě se s Míšou rozjedeme do divadla a věřím, že stejná věc napadne i řadu našich dalších kolegů. Bude to poprvé, co se zase budeme smět vidět s větším množstvím lidí, být znovu v tom mumraji, na který jsme tak zvyklí. A pak co nejdřív začneme dohánět, co jsme v divadle zmeškali.