Jak vás napadlo propojit výstavu se známým malířem Alénem Divišem?
Vše vzniklo díky důvěře Andreje Boloňského z galerie, který přišel s myšlenkou dialogu mé tvorby s prací Aléna Diviše. Udělalo mi to obrovskou radost, protože jsem přesvědčen, že naše díla ve své podstatě přirozeně korespondují. Že jsou přímým dokladem, že existuje něco jako kontinuita, a jsou výrazem toho, že některé hodnoty přetrvávají a mohu být opakovaně zdrojem inspirace.
Díla Aléna Diviše jste ale určitě znal. Inspiroval jste se od něj v něčem?
Ano, tvorba Aléna Diviše patří s Bohuslavem Reynkem a Josefem Váchalem k absolutní klasice. Přesto je toto setkání velmi objevné, přivádí totiž k zamyšlení a otevírá zcela nové souvislosti. Osobně jsme se setkat nemohli, pan Diviš se narodil již v roce 1900 a mezi jeho skonem a mým narozením zeje propast skoro třiceti let. Přesto naše díla přirozeně rezonují.
Hodně jste v poslední době cestoval, kde vám bylo nejlépe? Nejen pracovně, ale i pocitově...
V posledních třech letech jsem většinu projektů realizoval ve Švýcarsku a Německu. Poslední rok byl velmi turbulentní. Měl jsem díky své přítelkyni Andree Vytlačilové možnost trávit čas ve Stockholmu, New Yorku a Paříži. Ta nám učarovala asi nejvíce. Má nezaměnitelnou atmosféru, je to megalopole plná kultury, kde přitom najdete i blízký kontakt s přírodou.
Z jakého oboru je přítelkyně?
Andrea působí v oblasti módy, studuje na prestižní škole Central Saint Martins v Londýně, kde bude připravovat v rámci posledního ročníku svou finální kolekci. Je jí 23 let a má za sebou spolupráci s firmami jako Kenzo, Marc Jacobs nebo Acne Studios. V Česku spolupracuje s Klárou Nademlýnskou. Andrea mi otevřela nový svět, kde je mnoho příležitostí, které jsem dřív vůbec neviděl. Dovedu si představit, že naše společná tvorba najde brzo uplatnění v rámci scénografie, videoklipů či knižní ilustrace.
Je české publikum jiné než to zahraniční?
Je to podobné. Jsou to lidé hledající inspiraci a radost, nové impulzy pro život. Lidé hledají globálně více a více autentický kontakt s autorem. Chtějí vědět více o tom, co vás inspiruje. Právě tak vznikají dlouhodobé osobní vazby a vztahy, v Praze stejně jako v Mnichově nebo Curychu.
Prosadil jste se v zahraničí a nyní máte výstavy u nás. Měl jste na začátku strach, jak Češi přijmou vaše díla?
Poslední roky jsem usilovně pracoval v zahraničí, teď konečně nadešel čas, kdy mám příležitost oslovit domácí publikum. Důležitou motivací k tomuto rozhodnutí byl pro mě projekt v Museu Montanelli ve spolupráci se sochařem Richardem Stiplem, který trval přes půl roku a přinesl nové poznání, že má práce domácí publikum oslovuje. Bylo by proto absurdní, aby za mou prací museli lidé cestovat pouze do zahraničí. Musel jsem takříkajíc objevit domov skrze pobyty v zahraničí. Jediným limitem byla právě asi obava z toho, jak budou lidé na mou práci reagovat. Úspěch v zahraničí tyto obavy zcela rozptýlil.
Pracujete s netradičními materiály a technikou...
Více než deset let pracuji s ručním papírem. Je to výjimečný materiál. Každý arch má svůj specifický tvar a barvu. Právě díky jeho úžasné stabilitě vznikla i specifická technika vymývání, kterou pak uplatňuji při své tvorbě. Díla vznikají mnohdy dlouhodobým procesem vrstvení. Mé kresby proto působí mnohdy na první pohled jako grafika, ale jedná se vždy o unikát. V průběhu času se k ručnímu papíru přidalo i dřevo a plátno. V posledních měsících je to také plátkové stříbro a zlato, které jsem objevil při pobytu v Paříži. PAVEL URBAN
PRAHA? AHA!
