Vy jste původně vystudovala taneční konzervatoř Duncan Center. Byl to ve vašem případě ten příběh, jak se chce malá holčička stát tanečnicí?
Hýbala jsem se od malička. Rodiče mě rozvíjeli v outdoorových sportech. Od čtyř let jsem tančila, nejdříve folklor a asi od deseti moderní tanec. Pak jsem ale měla trochu spletitou cestu k té škole. V roce, kdy jsem se chtěla na konzervatoř hlásit, tam neotevřeli ročník. Musela jsem tedy rok počkat, ale pak mě vzali rovnou do vyššího ročníku.
Pak vás, asi jako mnohé umělce v posledních letech, nadchnul nový cirkus?
Asi od třinácti let jsem začala žonglovat. Na konzervatoři nebyl na nic moc jiného čas, ale alespoň jsem žonglování učila. Už asi v šestnácti jsem to měla jako brigádu. Pak jsem trochu zanevřela na tanec, protože mi nevyhovovalo prostředí, které je hodně soutěživé. Začala jsem studovat jazyky, ale opět jsem hledala brigádu a dostala nabídku z Cirqueonu učit pohybovou průpravu a žonglování. Skrz to jsem se dostala více do cirkusové komunity. Až mě to nadchlo natolik, že jsem si vyhledala třítýdenní kurz v Bruselu, kde byla capoeira, fyzické divadlo, závěsná akrobacie a žonglování. Tam jsem narazila na tanečnici, která nás učila, jak dělat choreografii ve vzduchu. Do závěsné akrobacie jsem se zamilovala. To byl rok 2015.
A není už aktuálně ta konkurence naopak až moc velká?
Ani bych neřekla. Jedna věc je, že má člověk techniku a druhá, že se v rámci své disciplíny naučí i něco tvořit, a ještě navíc sdělit nějakou myšlenku. Je tady spousta interpretů, kteří účinkují v různých představení, jsou to například schopní gymnasté či tanečníci, ale lidí, kteří to vystudovali a věnují se autorské tvorbě, je pořád málo.
Vy jste se dostala na univerzitu Codarts v Nizozemsku. Jak těžká byla tahle cesta?
Když jsem byla na kurzu v té Belgii, tak jsem se pak třičtvrtě roku připravovala právě na přijímačky na různé novocirkusové školy v Evropě. Až jsem se pak dostala na Codarts. Ale bylo to velké štěstí. Už v roce 2016 se hlásilo skoro tři sta lidí a vezmou jich deset až patnáct. A postupně se ten zájem díky různým kurzům a školám ještě zvětšuje.
Před několika lety se zmiňovalo, že by se otevřel novocirkusový obor také v Česku…
Bohužel zatím pořád ještě není. Problém je, že na to nejsou učitelé. Na každou specifickou disciplínu potřebujete odborníka, museli by se oslovit i lidé ze zahraničí, ale na to zase není dostatek financí. Přeci jen je to stále umělecký obor, takže nestačí vyučovat techniku, ale skrz ni se také snažit něco vyjadřovat, což je ještě těžší. Cirqueon a La Putyka o to ale určitě stojí.
Během studia a po něm už jste se vrhla na svou tvorbu. Jak představení vzniká?
Jsou v podstatě dva způsoby. První spočívá v tom, že člověk vychází ze své vlastní disciplíny, z daného objektu. Kdybych měla dát příklad, bylo by to moje oblíbené francouzské představení Le Vide na téma Sisyfos. Celou dobu se autor snaží lézt na laně nahoru, ale vždycky se mu něco stane a spadne dolů. To je podstata této disciplíny. Nebo Eliška Brtnická třeba rozebírá hrazdu. Loni jsme měli premiéru představení Thin Skin, které také vychází z principu hrazdy. Když s tím objektem člověk experimentuje, vznikají nějaká témata. Druhý způsob, ale těžší, je, že má člověk téma a snaží se ho propojit skrz disciplínu.
Má to nějaké limity?
Každá disciplína má limity. Když bych to porovnala s tanečním světem, je to lehčí v tom, že téměř vždy máme nějaký objekt. Tanečník má na začátku jen prostor a musí s něčím přijít.
Hrajete v různých projektech. Jak dochází k propojení?
Do projektů mě lidé oslovovali. Mým cílem je rozvíjet se do různých směrů, což se mi daří. Dostala jsem se třeba do Národního divadla do představení Krajina těla, kde má Radim Vizváry přístup založený na akrobatické technice, což je odlišné od Elišky Brtnické. Pak hraji v představení Nonsen(s) pod Airgym Art Company a také Knihu Džunglí pod Dekkadancers a Divadlem bratří Formanů.
A pak máte několik sólových představení, některá budou k vidění i na Letní Letné…
Tam se objevím i v Nonsen(s)u, který jsme na festivalu premiérovali loni. Měla jsem ale tehdy přetržené vazy v kotníku, takže tam na jevišti hlavně mluvím. Ze sólových věcí je to Frequency, což je rozpracované představení. Začalo vznikat loni a dostala jsem se s ním na Circus Next do Paříže, ale premiéra bude asi až za dva roky. V rámci projektu Triptych of Existence budu hrát představení Stav. To byl můj závěrečný výstup na zmíněném studiu v Nizozemsku, ale měl jen sedm minut. Pak jsem ho za covidu prodloužila na dvacet minut. Se mnou se na Letné představí v sólech Jan Jirák a Jindřich Kopidol.
Je pohyb na vertikálním laně těžší než u známějších šál?
Šály jsou jednodušší v tom, že mají dva konce, takže si člověk z nich může umotat něco, do čeho si může sednout a odpočinou si, to na laně nejde. Tam musí být člověk pořád v pohybu.
Strážce streamu
