Nechtějte po mně, abych udělala Lízu Simpsonovou, říká muzikálová herečka

Jak byste popsala období vzniku nové inscenace? Jak ho prožíváte?
Konkrétně zkoušení Lásky v přímém přenosu velmi šťastně, protože dostat se do Divadla Kalich k činohře si přeju už několik let. Kdysi mi v tom zabránila časová kolize s jinou inscenací, od té doby jsem vysílala tohle přání nahoru do vesmíru a čekala, kdy se mi splní. Mám radost, že si můžu odskočit od muzikálu, navíc ke komedii, která není jen prostá řachanda, ale má docela přesah. Je to osvěžení a ještě se tam vyblbnu, protože si myslím, že jsem hlavně komediant.

Dokážete během zkoušení dostat novou hru z hlavy, nebo v ní jste ponořená 24 hodin denně?
Na to vám odpovím čerstvou historkou. Před pár dny jsem se přistihla, jak jdu Jungmannovou ulicí na zkoušku do divadla a nepřítomně si opakuju text, nahlas! Musela jsem na okolí působit jako blázen. Takže ano, jsem v tom ponořená nepřetržitě, protože jde o jednu z nejnáročnějších prací, s jakými jsem se dosud na jevišti setkala. Hraju tři postavy, každá je úplně jiná a každá prochází odlišným emotivním vývojem.

Co byste o nich prozradila?
Jedna je puberťačka, druhá holka zhruba mého věku a třetí žena o něco starší než já. Všechny jsou propojené určitým vnitřním hledáním se a snahou pohnout se ve svých životech z místa. Dostávají se při tom do velmi humorných, absurdních situací, v jednom případě i dost mrazivé. Ale víc neřeknu, lepší je přijít se podívat.

Když už jste zmínila věk, jak s vámi zamávala loňská třicítka?
Nejdřív jsem trochu z legrace bědovala, jak je strašný, že je mi třicet, ale teď se mi v tom věku hodně líbí. Prostě už vím, co chci. Asi bych se ani nechtěla vracet do dvaceti nebo osmnácti. Protože v tomhle období člověk dost tápe a hledá sám sebe, v každém neúspěchu vidí konec světa a pořádně neví, kam patří. Takže já si na třicítku nestěžuju. Teda až na věčné otázky, kdy budeme mít s Jirkou děti (hereččin manžel je hudebník Jiří Veselý – pozn. red.). Kdyby si lidi kolem nás tyhle dotazy odpustili a nechali to na nás, byla by třicítka bez chyby!

Co byste dnes poradila patnáctileté Ivaně Korolové, která zrovna přijela z Pardubic do Prahy studovat konzervatoř?
Ať si z ničeho nedělá hlavu, ale spíš se zamyslí, co by od života doopravdy chtěla, a nechá to pak hezky plynout. A ať není nešťastná z nepovedených konkurzů. Když o ni někde nestojí, budou o ni stát jinde. Hlavně nepropadat panice. Všecko má svůj vývoj a vesmír ví, kudy a proč nás vede.

Trvalo dlouho, než jste panice přestala propadat vy?
Pár let určitě. V době, kdy jsem si zoufala, že nemám tu lásku s velkým L a že mi nevyšly nějaké konkurzy, mě kamarádka z divadla Jitka Charvátová přivedla ke třem zásadním knížkám. Tajemství, Síla přitažlivosti a Moc přítomného okamžiku. První dvě jsou o tom, že když si člověk správně přeje a vysílá svá přání nahoru, celý vesmír se spojí, aby navedl jeho kroky tím směrem. Ono to fakt funguje. Například jsem chtěla hrát v Kalichu – a hraju. Přála jsem si hodného, tolerantního chlapa – a přede dvěma lety jsem si takového vzala… Třetí kniha učí nevyčítat si, co bylo, netrápit se minulostí, a hlavně se nebát toho, co bude. Prostě být stoprocentně přítomný v té chvíli, kterou právě prožíváte. Protože vlastně nic jiného teď a tady není. Všechny ty tři knížky jsou pro mě jako Bible a všude je doporučuju. Jako teď vám.

Ivana Korolová

Poslední dobou pokoušíte štěstěnu i coby sólová zpěvačka a autorka. Co vás žene do přecpané branže popových zpěvaček? Není pohodlněji v muzikálovém oboru, kde se pro jeho nároky chytá jen málokdo a kde zrovna vy patříte do první ligy?
Óóó, děkuju za poklonu. Myslíte, proč se snažím narvat i mezi zpěvačky, jo? Já vždycky ráda zpívala, už odmala. A osm let žiju s bubeníkem, nadšencem do elektronické hudby a jejích všemožných krabiček. Takže díky Jirkovi jsem do světa muziky vtahovaná, pořád ji řešíme, sledujeme, povídáme si o ní. Začalo mě lákat zpívat se živou kapelou, být s ní sama za sebe, to je zas úplně jiná energie než hrát v muzikálu, kde je všechno předepsané. Navíc ve vlastních textech toho můžu říct víc a jiným způsobem než třeba do novin, můžu v nich skrýt věci, které bych na sebe jinak veřejně neprozradila, nebo se dotknout tématu, které určitě kdekdo řeší, a třeba to ledaskomu nějak pomůže. Někdo se v nich najde, někdo nepochopí a někdo se prostě naší hudbou jen odreaguje.

Vaše první tři singly popisují ženský svět se sebeironií a humorem. Tklivá romantika a rýmování o tom, jak se dva potkali na diskotéce, vás nebaví?
Konkrétně o setkání s mým pozdějším manželem mám taky jednu písničku, zatím ji necháváme v šuplíku, ale jednou na ni asi dojde… O lásce zpívá každý, já se spíš snažím nacházet témata, na která narážím v každodenním životě a která zároveň nejsou omílaná pořád dokola. Mám to štěstí, že na texty nejsem sama, dáváme je dohromady s mojí kamarádkou Marikou Šoposkou. Známe se od prváku na konzervatoři, prožily jsme toho spolu strašně moc, víme o sobě všechno a smějeme se stejným věcem.

Jste vůbec romantická duše?
To víte, že si taky doma zapaluju svíčky nebo si v horách sedneme s otevřenou lahví a jen se kocháme přírodou. Kdybych se to snažila sečíst, spíš než totální romantika provází můj život humor a veselá nálada.

Nechtěla byste psát se stejným nadhledem také o mužích?
Mám to v plánu, zatím jsem se strefovala jen do svého tábora. Rozepsala jsem text o rozdílech mezi ženami a muži. Přála bych si, aby se v něm chlapi našli a zpívali si ho. I když už teď se ozývají, že na základě mojí písničky konečně pochopili, jak to my ženy máme v období PMS.

Která témata z mužského světa byste měla v hledáčku?
Jé, těch by bylo. Sice nemám ráda generalizování, ale v některých ohledech je většina chlapů stejná, tak to holt je. Třeba mužská pohodlnost. Od chvíle, kdy začne holka bydlet s klukem, bude všude po bytě sbírat odložené ponožky, i na těch nejneuvěřitelnějších místech a ještě naruby! S tím se musíme smířit. Nebo zatímco my ženy přemýšlíme dopředu, co bude druhý den k snídani, mužské uvažování tak daleko nedosáhne. Muž řeší, co si dá k jídlu, většinou až ve dveřích ledničky. Mám ráda život teď a tady, ale v něčem se plánovat prostě musí. Naštěstí to nemá nic společného s láskou. Já přijímám svou úlohu ženy. A Jirka je zas nadstandardní muž, mimo ty ponožky všude. Pomáhá s úklidem, praním, myčkou a koupelnu myje líp než já.

Ivana Korolová

Co partnera ve vašich očích prověřilo více – dva roky manželství, nebo společné túry po horách?
Jedno i druhé. Jsem vděčná, že spolu umíme být několik dní v kuse jen sami dva, rádi vyrážíme na dovolené pouze ve dvou, protože přes rok na sebe máme tak málo času, že jsme si zatím nestačili zevšednět. Dneska už je to pochopitelně jiné, ovšem naše první túra nás tedy opravdu prověřila. Jirka hory miloval, zatímco já jsem tuhle jeho vášeň musela teprve pochopit. Než jsme se poznali, dovolená pro mě znamenala lehátko ve třiceti stupních u moře. Jenže najednou jsem se choulila v Alpách v zimní bundě, odporně pršelo a já psala mámě SMS: „Je prvního července, já klepu kosu v oblečení na lyže a nechápu, proč to dělám.“ Byla jsem promoklá, hysterická, ale zatímco jiní by se pohádali, Jirka zachovával absolutní klid, s nímž mi vysvětloval, že přece nikdo nemůže za to, že prší… Pak jsem si sáhla do svědomí a uznala, že má pravdu. Museli jsme se zkrátka ty hory spolu naučit. Dneska mě jejich kouzlo bere úplně stejně jako Jirku.

Obstát jste musela i před fanoušky kultovního seriálu Simpsonovi, když jste po Heleně Štáchové převzala hlas Lízy. Váhala jste, než jste tuto nabídku přijala?
Já si hlavně v tu chvíli ani neuvědomovala, o jak velkou zodpovědnost se jedná a kolik lidí mě začne sledovat. Věděla jsem samozřejmě, že Simpsonovi jsou fenomén, ale nikdy jsem na televizi neměla moc času, zas tak pravidelně jsem ten seriál nesledovala, takže jsem absolutně nečekala takový boom. Původně jsem totiž byla oslovená na nadabování upoutávky na novou sérii, když paní Štáchová ležela v nemocnici. Šla jsem tam tedy s tím, že ty tři věty snad nějak zvládnu a po uzdravení se Líza zase ocitne v Helenině péči. Jenže shodou okolností v ten samý den Helena Štáchová zemřela. Dozvěděla jsem se to přímo před příjezdem do studia, když mi začal volat bulvár.

Jak se přebírá štafeta po tak výrazném dabingovém výkonu?
Věděla jsem od začátku, že se chci co nejvíce přiblížit rukopisu paní Štáchové. Nastudovávala jsem si její intonace, zabarvení hlasu, prostě jsem se maximálně snažila, abych Lízu mluvila podobně jako ona. Snažím se o to dodneška, ta práce je pro mě pořád dost těžká a dělám ji s velkým respektem. Přiznám se, že nebývám vůbec nadšená, když po mně někdo chce, abych někde promluvila jako Líza, protože mám pocit, že mi to zatím úplně nenáleží. Asi to chce ještě pár let. Naštěstí nemám vyloženě negativní reakce, naopak od spousty milovníků seriálu mi přistála pochvala. Vyhýbám se teda diskusním fórům vyložených ultra fanoušků. Jednou jsem tam zabrousila a už takový nápad nedostanu, protože oni chtějí jen starou Lízu, ale to už bohužel není možné.

Vedle dabingu také moderujete dětský pořad Planeta YÓ na ČT Déčko. Daří se vám projít nezpozorována kolem dětského hřiště?
V tom stoprocentně úspěšná nejsem, občas se spustí pískot a začnou se vytahovat mobily. Moje cílovka začíná na pěti letech, ale ona mi vyroste. Takže se vyfotím s každým každého věku. Včera například jsme točili Krejzovy s asi třiceti důchodci, každý druhý se chtěl fotit a pěl ódy na postavu Danky, kterou hraju. To bylo moc milé.