Malířův objevitel, kurátor a kunsthistorik Otto M. Urban vybral pro chrudimskou prodejní akci čtyřicet obrazů a kreseb a soubor nazval Femme Fatale. Herzovou technikou je práce s kávovými odstíny, které originálně vytváří právě pomocí výluhu z kávy. Malbu tuší a akrylem často doprovází přírodním uhlem, čímž vytváří křehké odstíny tlumených barev s hlubokou podmalbou. Zároveň vak píše básně, komponuje hudbu i fotí.
Rozmanitý svět Siegfrieda Herze je paradoxně uzavřen v malém plzeňském bytě. Umělec mnoho let vychází ze svého bytu sporadicky, ne že by nemohl, avšak vlivem více faktorů, například i Aspergerovým syndromem, pozoruje svět především ze svých oken.
Výstava se jmenuje Femme Fatale. Co pro vás znamenají ženy?
Krásný druh lidí, dynamický, a živelný kolos. Můj tvůrčí zájem o ženy ožívá tam, kde ženství emanuje (vyzařuje – pozn. red.). Potřebuji ho zkoumat, adorovat a zobrazovat vše, co v něm naleznu a co mě přesahuje. Některé ženy jsou opravdu mystické, zcela neuchopitelné a velmi silné. Je-li v nich dostatečný aspekt síly, jsou pro mě obrovskou inspirací. Nejde však o žádný naivní pohled zakoukaného chlapce, z toho už jsem vyrostl.
Ženě jako motivu jste se věnoval už na dřívějších výstavách, tato se zabývá osudovými setkáními s femme fatale – jak moc se na ní odráží váš osobní život?
Maximálně. Zobrazuji jen to, co ve mně sedí a odmítá odejít. Nutno dodat, že sem především pozorovatelem, majetnictví a lov jsou mi cizí a pokud jde o Femme Fatale, snažím se držet si odstup. Ne vždy totiž ženy zobrazuji z lásky nebo touhy. Může jít o nějakou mojí frustraci nebo pokus o porozumění něčemu, co neumím uchopit a pojmenovat. Někdy jsem jen motýlem, který letí do plamene. Jsem totiž přesvědčený, že v umělci musí být něco faustovského, jinak zůstane plavat na hladině. A právě téma Femme Fatale obsahuje jistou mystickou propast, díky níž zkouším svojí odolnost před něčím daleko mocnějším.
Výstavu budou tvořit obrazy, na kterých jste použil výluhy z kávy. Povězte nám, jak takový obraz vzniká.
Maluji alla prima, mokrým do mokrého, takže obraz musí být namalován napoprvé bez možnosti udělat krok zpět. Tím si potvrzuji schopnost dělat řemeslo a obstát především sám před sebou, ale také si tím prokazuji své nedostatky. Kávu používám kvůli jejím bronzovo-zlatým odstínům a vlastnostem, jež jsem u běžných barev nenašel. Tušové tahy vymývám technikou, kterou jsem před mnoha lety sám vyvinul, obraz je díky tomu v podstatě narušený. Dlouho jsem totiž toužil napodobit strhané zdi.
Máte rád omšelost?
Miluji, když je zeď omšelá, protože mluví, má duši. Vypráví o čase, který prošel kolem. Nesnesu opravené fasády, nenávidím je.
Jste velký milovník kávy? Při vaší tvorbě to musí u vás v ateliéru vypadat jako v kavárně.
Při tvorbě krásně voní, ale sám jí piju jen rekreačně. Do kavárny má celkový dojem mého ateliéru daleko. Tvořím na prostoru dva krát dva metry. Maluji vášnivě a bezohledně. Papíry znásilňuji. Je to velmi drastické, agresivní a elektrické. Štětce u toho většinou ničím. Maluji i prsty, špachtlemi, papírovými ubrousky, velkými smetáčky a obřími košťaty, vším, co je zrovna po ruce. Tvořím v hluboké noci. Tma je totiž světlem pro možnost vidět hvězdy.
Není tajemstvím, že tvoříte převážně ve svém plzeňském bytě, pobyt venku vám limituje Aspergerův syndrom. Jak moc se to odráží ve vašem vnímání světa?
Myslím, že bez toho bych byl úplně jiným člověkem. Ale každého z nás utváří obrovské množství faktorů, ať už je to naše dětství, vztahy či všelijaké krize. Jen bych byl nerad, aby se na mojí tvorbu nahlíželo prizmatem mého způsobu života nebo nějaké indispozice. Lítost je druh násilí. Mé vnímání světa je složité, ale poslouží dobře alespoň umění, které je, možná, něčím víc, než soukromý život jednoho muže.
Lze tento syndrom brát z uměleckého hlediska i jako výhodu?
Spíše ano.
Jste zdatný i na poli básnickém – chystáte nějakou novou sbírku?
Několik mých básní vyjde ještě letos v časopisu Tvar. Sbírku chystám řadu let, ale moje sebekritické nahlížení na mojí básnickou tvorbu způsobilo, že své básně připravuji o život tím, že je nenávratně ničím. Ale třeba jich přežije dostatek na to, abych z toho jednou sbírku sestavil.
Máte slabost pro vážnou hudbu, zejména tvorbu Richarda Wagnera. Kdyby přišel nyní k vám domů, jakou skladbu ze současné hudby byste mu pustil?
Pravděpodobně bych mu nepustil nic. Nerad bych, aby zase odešel.
Chápu. Patříte také mezi fanoušky elektronické industriální hudby – posloucháte ji při tvorbě?
U tvorby poslouchám takovou hudbu, která ve mně dokáže vytvořit pocit, že je něco divného ve vzduchu. Myslím tím atmosféru tajemství, nostalgie, sexuálně-dramatického napětí a jisté nečasovosti. Umí to například Kraftwerk, Einstürzende Neubauten, Giorgio Moroder či David Bowie.
