Nazout holínky, nasadit helmy, rozsvítit lampy a můžeme vyrazit. Takhle začala naše cesta do mikulovského podzemí s Pavlem Chaloupkou, který důl v osmdesátých letech minulého století objevil a před pár dny se stal naším průvodcem.
„Já si ve štole nechávám letopočty a každý rok si píšu knížku prací, které jsem na dole udělal, první záznamy mám už z roku 1985,“ popisuje na úvod Chaloupka a na důlní mapě nám ukazuje, kam se půjdeme podívat.
Nebát se ušpinit
Pokud se do mikulovského dolu vydáte, rozhodně nečekejte betonovou osvětlenou chodbu.
„Je to poměrně drsný terén plný bláta, návštěvník musí být ohnutý, na té nejnáročnější trase musíte lézt i po čtyřech,“ popisuje Chaloupka. Rozhodně sem tedy nechoďte v teniskách a džínách. Je třeba počítat s tím, že se pořádně zablátíte a že prostory jsou poměrně malé. Pokud ale chcete vyrazit do podzemí s malými dětmi nebo se nechcete plazit v blátě, je možnost zde navštívit také kratší prohlídkovou trasu, kterou bez obav zvládnete.
Každým dnem delší
Nečekejte ani žádnou statickou expozici. V dole se totiž neustále něco děje, probíhají zde různé práce a každým dnem se chodby prodlužují, protože se stále objevují nové části díla. Pokud se sem tedy za pár let vrátíte, určitě uvidíte spoustu nových věcí. V současnosti například připravují stavbu vodního kola, které v minulosti v dole bývalo. „Kolo bude mít průměr asi osm metrů a bude plně funkční,“ vypráví Chaloupka.
Místo průvodce horník
Podle Chaloupky každého návštěvníka upoutá jedinečnost tohoto důlního díla. Nás podzemí zajímá, takže pro průvodce není příliš těžké nás zaujmout a udržet naši pozornost. Najdou se ale i lidé, kteří sem s takovým nadšením nepřicházejí.
„Většinu návštěvníků to podzemí nebere, přijdou, protože mají zrovna čas a chtějí ho zabít,“ popisuje Chaloupka. I s těmi si ale umí poradit. „Takovým lidem neukazuji detaily jako vám, ale to zajímavé pozlátko – světélkující fluoritovou žílu nebo tajemno, které naše podzemí ukrývá,“ dodává Chaloupka.
Nespornou výhodou je pro obyčejného návštěvníka také to, že ho neprovází standardní průvodce, ale horník, který podzemím žije a pracuje v něm, nepřednáší tedy naučený výklad, ale vypráví příběh podzemí a horníků. Díky tomu odchází téměř každý, i ten, koho to zpočátku nezajímalo, ohromen.
Zlatý poklad
V loňském roce byla návštěvníkům zpřístupněna nová část podzemí – štola Milá paní. Když započaly práce na této nové prohlídkové trase, přišla epidemie covidu a práce se tak zpomalily.
„Nestihli jsme dokončit celou trasu a v den otevření nebylo ve štole skoro co ukázat,“ vzpomíná Chaloupka a dodává: „Vymysleli jsme proto expozici uložení zlatého pokladu.“
Podzemí se totiž za druhé světové války často stávalo úložištěm například tajných dokumentů a dalších pokladů. I s Mikulovem je spojena legenda, že se v místním podzemí něco ukrývá, připravili zde proto tuto expozici, aby návštěvníci viděli, jak takové úložiště mohlo vypadat.
Čekající na těžbu
Historie dolu spadá někdy daleko před rok 1500, kolem roku 1850 skončila aktivní těžba, ložiska byla vyčerpána a důl bylo nutné prohloubit. Zisky z těžby ale nebyly příliš vysoké a prohloubení a modernizace dolu byly nákladné. Důl se tehdy zrekonstruoval a připravil na novou těžbu, na tu už ale nebyly finanční prostředky. Dílo nebylo likvidováno ani pleněno a stále čekalo na zahájení dobývacích prací, už se jich ale nikdy nedočkalo. Díky tomu se důl dochoval v plně vybaveném, takzvaném vyčkávacím stavu.
Na důl si musí vydělat
Prostory spravuje důlní společnost, která kromě péče o něj například dává do pořádku staré vrty a studny nebo provádí sanace a opravy nejrůznějších důlních děl.
„Původně jsme jenom provozovali důl, ale nějak na něj taky musíme vydělat, protože příjmy ze vstupného provoz nepokryjí,“ vysvětluje Chaloupka. Pro nedalekou obec dělala zmiňovaná společnost například průzkum, aby zmapovala místní podzemí.
