Debutový celovečerní snímek režiséra a scenáristy Adama Sedláka vás zavede do světa vrcholového cyklisty Romana, který se zotavuje po zranění pomocí náročného tréninku a přísné životosprávy. Jeho žena Šarlota také dost přemýšlí o tom, jak se stravuje, a především touží po dítěti. Jejich manželství ale postupně rozděluje zahleděnost do sebe samých a kyslíkový stan, který si Roman umístí do ložnice. Na plátně sledujete, jak se kvůli cílům s klapkami na očích dá nešťastně naložit se vztahem i vlastním tělem.
Excelují zde vlastně jen zmínění manželé. Romana ztvárnil Jiří Konvalinka, který kvůli tomu podstoupil půlroční intenzivní trénink, Šarlotu Tereza Hofová. Nenapadá mě moc filmů, kdy si po celou dobu vystačí dvě postavy. V tomto psychologickém thrilleru, kdy jdou oba až na dřeň, to vlastně vůbec nevadí. Trochu osobité škodolibosti pak dodá snímku menší role sportovního doktora v podání Miroslava Hanuše.
Domestik
|
Většina filmu se odehrává v bytě obou hlavních postav, který tvůrci postavili v ateliéru. Stísněné prostory jsou důležitým aspektem snímku. Další, které vám navozují často nepříjemné stavy, jsou dlouhé detailní záběry, postavy snímané záměrně zezadu či situace, kdy do stávajícího záběru mluví postava o něčem jiném. Tohle netradiční snímání vymysleli Sedlák a kameraman Dušan Husár skvěle. Třetí výraznou složkou filmu, z níž mrazí, jsou zvuky. S těmi se hraje často místo slov. Stačí zvuk točících se válců na kole, někdo zvrací, hučí kyslíkový stan či se nehty zarývají do povrchu umyvadla při vybírání vlasů. K tomu se přidá hudba, která pocit stísněnosti umocňuje. Obstarala ji kapela Jiřího Konvalinky Vložte kočku.
Když Roman své ženě vysvětluje, jak funguje kyslíkový stan, ona se ho zeptá: „Takže se jako dusíš?“ A tahle věta přeneseně působí i na diváka. Tvůrci sami přiznávají, že jedna z mála exteriérových scén, kdy se jde Šarlota proběhnout, slouží k nadechnutí pozorovatele. Jinak si prakticky celou druhou polovinu filmu přejete, aby už byl konec. Ale ne proto, jak to u českých filmů bývá, že jsou nekvalitní, ale proto, abyste šli na vzduch a vrátili se do běžného světa. Ten Romana a Šarloty by totiž nikdo nechtěl. Jejich posedlost se mění v tragické vyústění, které si stále nejsou schopní a asi ani ochotní připustit.
Domestik zřejmě nebude trhat rekordy v návštěvnosti, ale je to příjemný odlišný kamínek do mozaiky české kinematografie. I když některé naznačené věci mi na první dobrou nedošly a postavy se vlastně příliš nevyvinou, film ve vás zanechá stopy. Mně zůstal v hlavě ještě dlouhé hodiny po zhlédnutí.
