Debutový celovečerní snímek reiséra a scenáristy Adama Sedláka vás zavede do světa vrcholového cyklisty Romana, který se zotavuje po zranění pomocí náročného tréninku a přísné ivotosprávy. Jeho ena arlota také dost přemýlí o tom, jak se stravuje, a předevím touí po dítěti. Jejich manelství ale postupně rozděluje zahleděnost do sebe samých a kyslíkový stan, který si Roman umístí do lonice. Na plátně sledujete, jak se kvůli cílům s klapkami na očích dá neastně naloit se vztahem i vlastním tělem.
Excelují zde vlastně jen zmínění manelé. Romana ztvárnil Jiří Konvalinka, který kvůli tomu podstoupil půlroční intenzivní trénink, arlotu Tereza Hofová. Nenapadá mě moc filmů, kdy si po celou dobu vystačí dvě postavy. V tomto psychologickém thrilleru, kdy jdou oba a na dřeň, to vlastně vůbec nevadí. Trochu osobité kodolibosti pak dodá snímku mení role sportovního doktora v podání Miroslava Hanue.
Domestik
|
Větina filmu se odehrává v bytě obou hlavních postav, který tvůrci postavili v ateliéru. Stísněné prostory jsou důleitým aspektem snímku. Dalí, které vám navozují často nepříjemné stavy, jsou dlouhé detailní záběry, postavy snímané záměrně zezadu či situace, kdy do stávajícího záběru mluví postava o něčem jiném. Tohle netradiční snímání vymysleli Sedlák a kameraman Duan Husár skvěle. Třetí výraznou slokou filmu, z ní mrazí, jsou zvuky. S těmi se hraje často místo slov. Stačí zvuk točících se válců na kole, někdo zvrací, hučí kyslíkový stan či se nehty zarývají do povrchu umyvadla při vybírání vlasů. K tomu se přidá hudba, která pocit stísněnosti umocňuje. Obstarala ji kapela Jiřího Konvalinky Vlote kočku.
Kdy Roman své eně vysvětluje, jak funguje kyslíkový stan, ona se ho zeptá: Take se jako dusí? A tahle věta přeneseně působí i na diváka. Tvůrci sami přiznávají, e jedna z mála exteriérových scén, kdy se jde arlota proběhnout, slouí k nadechnutí pozorovatele. Jinak si prakticky celou druhou polovinu filmu přejete, aby u byl konec. Ale ne proto, jak to u českých filmů bývá, e jsou nekvalitní, ale proto, abyste li na vzduch a vrátili se do běného světa. Ten Romana a arloty by toti nikdo nechtěl. Jejich posedlost se mění v tragické vyústění, které si stále nejsou schopní a asi ani ochotní připustit.
Domestik zřejmě nebude trhat rekordy v návtěvnosti, ale je to příjemný odliný kamínek do mozaiky české kinematografie. I kdy některé naznačené věci mi na první dobrou nedoly a postavy se vlastně příli nevyvinou, film ve vás zanechá stopy. Mně zůstal v hlavě jetě dlouhé hodiny po zhlédnutí.
