Jak jste se vůbec k roli Andrey dostala?
Režisérka Natálie Císařovská se tématem zabývala asi osm let. Probíhal pak dlouhodobý casting a pořád se štábu nedařilo obsadit hlavní postavu. Když nenašli nikoho v Česku, tak se rozhlíželi v okolních zemích. Od mojí agentury přišel mail, že mám udělat self-tape a poslat ho štábu. Pozvali mě na kamerové zkoušky, ale režisérka přiznala, že už úvodní video ji přesvědčilo, že jsem ta pravá.
Jak na vás působil při prvním čtení scénář?
Příběh Andrey Absolonové jsem neznala. Ale po přečtení scénáře mi připadalo až neuvěřitelné, že někdo má takto silný osud a nikdo o tom ještě nic nenatočil. Přišlo mi to jako nevyužitá šance.
Vy jste se pak připravovala intenzivně na tu sportovní část příběhu. Co to obnášelo?
Obecně to byla asi nejtěžší role, kterou jsem kdy měla. Předcházela tomu opravdu velká sportovní příprava. Byla to zčásti i moje iniciativa, nikdo mě netlačil. Šlo ale o to, aby postava hlavní hrdinky vypadala co nejvíc autenticky jako profesionální sportovkyně. Měli jsme různá soustředění, kde jsme řešili hlavně aspekty skoků do vody, různé choreografie nebo dopady. K tomu jsem individuálně téměř třičtvrtě roku pětkrát týdně cvičila. Bylo to po narození první dcery, ale využívala jsem chvil, kdy spala.
Pro natáčení štáb sehnal profesionály jak ze skoků do vody, tak pornoprůmyslu. Měla jste možnost se s nimi nějak bavit o jejich kariérách?
Neměla jsem až tolik času, protože jsem byla na obraze dost často. Ale se sportovkyněmi jsme se běžně potkávali v maskérně a ptali jsme se na jejich cestu, jak se k tomu dostali, co je na tom baví a tak dále. Jsou to většinou velmi soustředění lidé, kteří jdou hlavně po výkonu a nemají moc čas se uvolnit. V tom mi Andrea přišla skutečně podobná. Ty holky opravdu působily jako stroje. Od malička jsou vedené k tomu, co a kdy mají dělat a vše dodržují. Co se týče pornoherců, s nimi jsem upřímně moc kontakt nevyhledávala. Přišlo mi při natáčení těchto scén, že jsem se ocitla v nějakém zvláštním světě, kterému nerozumím. Neodsuzuji je, ale nevěděla jsem, co bych se jich měla ptát.
Vy jste se jako dítě a dospívající dívka věnovala sportovnímu aerobiku na vysoké úrovni. Dokázala jste se tedy trochu vcítit do toho, co asi Andrea prožívala při své kariéře, kterou zhatilo zranění?
Hodněkrát jsem se k tomu během natáčení vracela. Já jsem ale byla nejvýše v juniorkách, takže jsem se neocitla opravdu v profesionálním sportu, kdy už si tím i vyděláváte peníze. Tlak na mě nebyl vyvíjen až takový. Ovšem třeba konkurenční prostředí tam určitě bylo i mezi mladými dívkami, hlavně na soutěžích. Bylo to poměrně drsné, člověk se musel vyrovnat i s prohrami a pomluvami.
V soutěžích se skáče do vody i z desetimetrového prkna. Dolů za vás sice skákala dablérka, ale jaký to byl pocit už jen stát na samotném okraji?
Natáčela jsem tam všechny scény, které do filmu patří, nijak jsme s úhlem kamery nepodváděli, že bych stála níž. Vyvolává to i jistý pocit napětí, když tam nahoře vidíte tu malou postavu. Sestra Andrey Lucie, která nás trénovala, mě lanařila, abych skočila, ale ten pohled dolů ve mně vyvolával tak velký respekt, že jsem toho nebyla schopná. Skákala jsem ale z třímetrového můstku, abych udělala skok aspoň technicky správně a také kvůli záběru pod vodou. I Lucie řekla, že to vypadalo dobře.
Jak jste se stavěla k intimním scénám? Přemýšlela jste při čtení scénáře, kam budete ochotná zajít?
Ty scény se mi nečetly lehce, navíc na papíře to vypadá jinak než pak ve skutečnosti, takže člověk vlastně moc neví, do čeho jde. Rozhodně by nám pomohl koordinátor intimity, což už je třeba v Hollywoodu běžné. Jinak jsme jako herci totiž hození do situace, že něco je napsáno ve scénáři a my na place tak trochu improvizujeme. Kdyby to bylo nazkoušené, jako třeba v divadle, herci by se cítili určitě komfortněji. S režisérkou jsme si procházeli obraz po obraze, kdy mi ukazovala, co by chtěla vidět a co je tam pro ni potřebné. Já jsem říkala, za které hranice už nepůjdu a byla jsem připravena i na to, že by mi řekla, že v tom případě to hrát nemůžu. To se ale nakonec nestalo, vyšly jsme si vstříc.
Film je zasazen do 90. let a na přelom století. V jedné fázi se tam schválně mluví špatně anglicky. To pro vás muselo být zvláštní, když žijete už několik let ve Spojených státech amerických…
To byla také trochu improvizace, určitě jsme text neříkaly s Terezou Švejdovou podle scénáře, spíš jsme si z té situace dělaly trochu srandu. Hrály jsme to ale navážno a z reakcí i v kinosále bylo znát, že se lidé bavili. Je to vlastně moment, který celou napjatou linku života Andrey odlehčuje.
Když zůstanu u jazyků, i vaše čeština se za těch několik let, kdy točíte i u nás, zlepšila. O to je paradoxnější, že jste v obou dílech Princezny ztracené v čase byla předabovaná.
Neřešila jsem jazyk nějak speciálně s lektorem, ale tím, že se tady pohybuji opakovaně a mám hodně českých kamarádů, tak věřím, že i vaše publikum už mou češtinu přijme dobře. Na place mě občas opravili, když jsem něco řekla špatně. To většinou byly vaše tvrdé hlásky, které nám Slovákům dělají problémy. Co se týče Princezny, je to zvláštní, protože já jsem to namluvila česky a vlastně se druhý díl točil ve stejném roce jako Její tělo. Teď na premiéře jsem potkala režiséra Princezny Petra Kubíka, který mi říkal, že když bude třetí díl, tak už nechají princezně Elleně můj hlas, za což bych byla ráda.
Před čtyřmi lety jste mi v rozhovoru k filmu Amnestie řekla o své postavě z toho snímku, maskérce Karin, že využila všeho, aby si zlepšila život. Trochu v tom vidím i Andreu Absolonovou, viďte?
Ano, je to podobné. Já jsem vybírána často do těchto velmi silných cílevědomých žen, které si jdou za svým cílem i přes mrtvoly. Honba za úspěchem a výjimečností byl určitě u Andrey jeden ze základních atributů, které v sobě měla.
Amnestie se týkala i událostí okolo listopadu 1989. Tehdy jste řekla, že svoboda není stoprocentní. Bylo to po událostech okolo smrti Jána Kuciaka a jeho partnerky. Výsledky voleb na Slovensku vrátily k vládnutí Roberta Fica. Jak tu aktuální situaci vnímáte?
Teď ta věta sedí úplně stoprocentně. Vnímám to těžce. Měla jsem upřímný pocit, že se zvolí jiná alternativa. Rozumím i tomu, že lidé byli v nejistotě poté, co jsme si zažili za covidu, pak s válkou na Ukrajině a zvláštně postavenou vládou. Ale tohle pro mě není řešení, vracet se do něčeho, co tady bylo. Zdá se, že lidé velmi rychle zapomínají. Slovensko se dělí na několik vrstev obyvatel a mnozí asi potřebují vůdce, který jim vše nadiktuje, jako to bylo v minulosti. Hodněkrát se setkávám s názory, jak nám vlastně bylo za socialismu dobře. K čemu se tedy revoluce děla? Přijde mi, že si spíš lidé pamatují jen to dobré. Každé zřízení má pozitiva a negativa. Ale myslím, že svoboda cestování, projevu a tisku je tak zásadní, že se asi zapomnělo, že tohle tady nebylo možné.
Co vás čeká pracovního dál?
Zrovna včera jsem kývla na film, který se bude točit příští rok. Opět to bude snímek ze sportovního prostředí podle skutečných událostí, ale je to úplně jiné téma. Budou tam hrát skvělí herci, takže se na to velmi těším. Víc ale nemůžu prozradit. Po zhruba půl roce, který věnuji své druhé dceři, bych se ráda pomalu vracela do práce. Chtěla bych zkusit štěstí i v zahraničí.
