Podcast je o aplikaci, která díky umělé inteligenci pečuje o duševní zdraví uživatelů. Ačkoli je v názvu seriálu slovo štěstí, mně bylo při jeho poslechu spíš úzko. Jak příběh působil na vás?
Úplně stejně, ono na tom příběhu moc hezkého není. Nápad na takovou aplikaci je samozřejmě super. Hned jsem přemýšlel, jestli něco takového není i ve skutečnosti. Pro mě to byl zároveň zajímavý vhled do světa, který neznám. Ostré lokty, chorobná potřeba se prosadit, marketing, tvrdý byznys... S tím nemám žádnou zkušenost. Na rozdíl od jednoho z autorů podcastu, který je copywriter a pracuje v reklamních agenturách, takže je povolaný k tomu tvrdit, že to v podobných startupech opravdu takto chodí.
Tomáš, vaše postava, je docela pohádkář. Malinko mi připomíná jinou vaši roli – Luboše ze seriálu Kukačky.
Možná máte pravdu. Luboš ale oproti Tomášovi ze Štěstí ASAP není vůbec ambiciózní. Na Lubošovi se mi hrozně líbilo, že se naopak uměl spokojit s málem. Tedy ne že by byla láska málo, ale on neměl potřebu nijak materiálně růst. To je velký rozdíl oproti Tomášovi. Když jsem jeho postavu hrál, snažil jsem se, ať to není jen jednostranný zloduch. Když na konec seriálu udělá to, co udělá, je to proto, že si chce zachránit kůži. Děje se kolem něj tolik, že už to nestíhá analyzovat a neuvědomuje si, co je a co není bezpečné.
Zůstaňme u Kukaček. Co znamenaly pro vaši kariéru?
Dalo by se říct, že mi otevřely některé dveře. Ne že by mi někdo zavolal a řekl, že mě viděl v Kukačkách a že mi nabízí roli, ale spíš šlo o nejrůznější řetězení událostí, které vedlo dalším rolím. Když je člověk víc vidět, nabídky přibývají a role se zvětšují.
Ještě než jste hrál v Kukačkách, vás divák mohl vidět i například v černé teenage komedii Párty Hárd. Vaše postava dost piští a ráčkuje. To bylo ve scénáři?
To vzniklo náhodou. Původně měl ve filmu záporáka hrát Oskar Hes, věkově se na to hodil víc. Postavy Párty Hárd jsou na střední škole. Mně bylo v době, kdy se to natáčelo, asi už pětadvacet. Režiséra filmu Řezníka, tedy Martyho Pohla, jsem znal hlavně přes muziku a jeho humor. Když tu postavu poptával, zaznělo, že by to měl být záporák, který má své nedostatky. Myslím, že Marty chtěl, ať třeba mutuje. Casting probíhal formou self-tape videa. Já jsem byl zrovna v Ostravě na hotelu a hrozně jsem se ten den nudil. Vzhledem ke svému vyššímu věku jsem to vzal hodně s humorem a celou tu postavu hrozně přehrál a pokroutil. Martymu se to líbilo.
Zmínil jste Oskara Hese. S ním jste se potkal ve filmu Bratři. Ten teď běží v kině.
Zatímco on hraje Josefa Mašína, vy máte roli Milana Paumera. Jak příběh skupiny bratří Mašínů vnímáte vy? Mám pocit, že odpírat příběhu hrdinské aspekty je jen důsledek dřívější úspěšné propagandy. Všechny postavy, proti kterým skupina stála, měly zbraň. V tom konkrétním roce se začalo hodně kontrolovat, kdo všechno ji má. Jinými slovy, když měl někdo v té době bouchačku, rozhodně to nebyl někdo, kdo by neměl s tehdejším režimem nic společného. Skupina bratří Mašínů neutekla ze země proto, aby se měli lépe, oni chtěli s režimem vést válku. Až v Americe se jejich sen trochu rozplynul. Třeba i kvůli jejich mladému věku. Nakonec reálně bojoval jen právě Paumer, který byl v americké armádě a sloužil i v Koreji.
Natáčení filmu Bratři bylo údajně velmi náročné.
Dá se to tak říct. Když se to ale srovná se skutečným útěkem skupiny bratří Mašínů, je trochu úsměvné tvrdit, že to bylo náročné. Sice jsme točili v zimě, v noci a třeba i několik dní po sobě dvanáct hodin, ale na konci dne jsme se mohli jít do tepla vyspat. Je ale pravda, že určitý diskomfort jsme měli.
Vy jste v mládí dost sportoval. To vám zřejmě pomohlo tohle nepohodlí překonat.
Zvyk hýbat se mi zůstal doteď. Snažím se něco dělat třeba i pětkrát týdně. Jako mladý jsem vesloval a pak jsem hrál boxlakros za Jižní Město. Sport šel ale postupně stranou, když jsem začal hrát v punkové kapele.
Kdy jste začal uvažovat o herectví?
To trochu souvisí s tou kapelou. Začalo mě bavit se expresivně vyjadřovat na pódiu. Když jsme ve čtvrťáku na gymplu dávali přihlášky na vysokou, zkusil jsem DAMU. Tehdy jsem měl slečnu a byla to i její velká invence, ať zkusím herectví.
Do angažmá jste šel do Ústí nad Labem. Proč právě tam?
Když jsem ve čtvrťáku na DAMU psal do divadel a poptával angažmá, zrovna v Ústí probíhala divadelní krize. Radnice se snažila nejrůznějšími nekalými praktikami divadlo zavřít, což tenkrát vzbudilo velkou občanskou angažovanost. Ta se s divadlem táhne už historicky. V Ústí totiž hráli ti, kteří jinde hrát nemohli, protože byli nepohodlní tehdejšímu režimu. Občanská neposlušnost je tam přítomná doteď. Pro mě bylo důležitější, s kým a v jakém kontextu divadlo dělám, než že bude pokaždé vyprodáno a bude to někde v centru Prahy.
Přesto v ústeckém angažmá končíte.
V tom hraje roli víc věcí. Rozrostla se mi rodina, takže je dobré, když jsem víc v dosahu. Také jsem se chtěl někam posunout a zkusit něco nového. Nechtěl jsem zabřednout na jednom místě a to i přesto, že to bylo v Činoherním studiu v Ústí opravdu skvělé. Divadlo ale úplně neopouštím. Mám tam několik rolí, které ještě dohrávám. Také bych měl v Ústí příští rok režírovat vlastní text. Hraní v divadle teď jde ale trochu stranou. Naopak jsem se víc vrátil k muzice.
Co to konkrétně znamená?
Mám hned tři kapely. Nejstarší se jmenuje Matka, v té rapujeme s Honzou Nedbalem, druhá rapová formace má název Sebe. Nejmladší je potom kytarová kapela Chci Pnutí.
Na internetu jsem četl, že mezi vaše koníčky patří i hra na zobcovou flétnu. S tou také vystupujete?
Zase ta flétna. (smích) Kdepak. Když jsem vytvářel svůj první medailonek, neměl jsem toho za sebou tolik. Agentka mi poradila, ať tam napíšu všechny svoje dosavadní úspěchy a vše, co umím. Dodnes na webu Česko-Slovenské filmové databáze visí, že jsem trojnásobný mistr republiky ve veslování a že hraju na zobcovou flétnu. Dokonce jeden článek, který o mně vyšel, měl zobcovou flétnu i v titulku. Už je načase medailonek trochu zrevidovat. Ale tu flétnu tam asi jako vtip nechám.
Strážce streamu
