„Vzali si z ústavu dítě, které se bálo chodit bosé v trávě – protože to nikdy nezkusilo. Brali si děti, které neplakaly – protože v kojeneckém ústavu zjistily, že je to k ničemu, a i když pláčou, nikdo k nim nepřijde... To jsou některé momenty, které se v příbězích náhradních rodičů opakují,“ vypráví novinářka Bára Postránecká. Tu zaujalo téma dětí v ústavní a náhradní péči. Jsme totiž jedna z posledních zemí EU, která má kojenecké ústavy, i když existuje velké množství výzkumů, které dokazují, jak negativně děti pobyt v nich ovlivňuje.
Na jaře roku 2021 ležely ve Sněmovně dvě novely zákonů, které rušily kojenecké ústavy pro děti do tří let, ale vypadalo to, že ani jednu z nich poslanci neschválí. I když o to bojovalo více jak patnáct let hned několik organizací. „Bydlím vedle Sněmovny a rozhodla jsem se, že udělám happeningy za zrušení kojeneckých ústavů,“ vzpomíná Postránecká, kterou napadlo vytvořit něco symbolického, co vyjádří dětství. „Vlající dětské oblečení na prádelních šňůrách uprostřed Prahy. To mi přišlo jako silné sdělení, kdy už není nutné moc co dalšího dodávat. Lidé tam chodili a věšeli dětské oblečení během léta třikrát a my jsme jen stále opakovali, že každé dítě by mělo vyrůstat doma. Ohlasy veřejnosti byly veliké, i proto jsme se na náměstí vraceli,“ vzpomíná Postránecká na založení iniciativy Vyrůstat doma.
Novinářka s fotografkou Janou Plavec posbírala mozaiku příběhů z celé republiky, které někdy nemají daleko k románovým zápletkám. Ty nyní vychází u nakladatelství Vyšehrad knižně s názvem Náhradka. Publikace je zároveň sondou do problematiky náhradní rodinné péče a nastiňuje její podstatu, těžkosti a výzvy. Většina dětí v ústavní péči svoje rodiny má. Děti jsou jim často odebírány ze socioekonomických důvodů, například proto, že rodina nemá kde bydlet.
Kniha je ale také vhledem do toho, jak se cítí děti, které přijdou o své blízké a vyrůstají v kojeneckém ústavu, později v dětském domově, a jak velké rány v dětské psychice a jejím vývoji způsobuje.
Postránecká nejraději vypráví o svém setkání s Petrou Pávkovou, adoptivní maminkou, která kdysi hledala biologické rodiče své „dceři“ Elišce. Ta je jako malá zatoužila poznat. Později Pávkovová založila organizaci Sefam, která jako jediná nabízí lidem, že najde jejich biologické rodiče. Službu také nabízí adoptivním rodičům, kteři jsou ve stejné situaci, jako byla kdysi ona. Pávková pak dělá při schůzkách i mediátorku.
„Seděla jsem s Petrou v kavárně, kde ta setkání probíhají. Sedí tam adoptivní rodiče, dítě, biologický rodič či rodiče a Petra. Nejdůležitější, co tam zazní, je omluva. Biologický rodič se omluví svému dítěti. Řekne mu, že to není vina dítěte, že spolu nejsou, že to je vina toho rodiče, který to nezvládl. To je hodně důležité slyšet, protože děti si často myslí, že to je jejich vina, že nebyly dost dobré, či naopak byly moc zlobivé, a rodiče je kvůli tomu opustili,“ říká Postránecká.
„Když jsem tam s Petrou seděla, došlo mi, že moje kniha možná nebude nutně jen pro zájemce o náhradní rodičovství. Nakonec si myslím, že by mohla být pro všechny, které zajímají skutečné příběhy, které vykreslují křehkost dětství a také složitost a zároveň smysluplnost rodičovství,“ uzavírá novinářka.
Na knihu Náhradka navazuje výstava Konečně doma, kterou si můžete prohlédnut na piazzettě Národního divadla od 20. listopadu do 10. prosince.
Fakta o kojeneckých ústavech Prevence státu a sociálních pracovníků vyjde šestkrát levněji než pobyt dítěte v kojeneckém ústavu. Existuje velké množství výzkumů, které dokazují, jak velmi negativně až fatálně vás ovlivní pobyt v ústavní péči, zejména to platí u nejmenších dětí. Přesto jsme jedna z posledních zemí v EU, která má kojenecké ústavy, a ještě se tu stále najdou lidé, kteří tuto instituci hájí. Pokud u sebe v raném věku nemáte někoho blízkého, tedy primární pečující osobu, přestanete úplně důvěřovat světu, odpojíte se od něj a vždycky už máte problémy s tím navazovat vztahy. Až 99 procent dětí v ústavech svoje biologické rodiče má, některé jsou odebírány opodstatněně kvůli týrání či se narodí matce bezdomovkyni nebo závislým matkám a ukáže se, že ony by se o dítě nedokázaly postarat. Zároveň platí, že jsou z rodin odebírané i děti, jejichž rodiče se sice nezvládali o svoje děti postarat, to ale nutně neznamená, že by mezi nimi nebyl vztah, že by neměli svoje děti rádi a že by se s podporou o svoje děti nedokázali postarat. |
