Příspěvky na něm si našly takovou komunitu čtenářů, že jí to v loňském roce vyneslo ocenění Magnesia Litera za blog roku. Poté následovalo letos na jaře vydání stejnojmenné knihy, která byla pokřtěna až teď na podzim. Autorka totiž začala od letošního roku pracovat jako delegátka, a tak mohla do rodiště přijet, až když bylo v Řecku po sezoně. „Začátky nebyly úplně lehké, byla jsem třeba první žena ve vesnici, která řídila auto, což pro ty stařenky v černém byl naprostý šok,“ vzpomíná s úsměvem v rozhovoru pro deník Metro Kateřina Panou na své začátky v nové zemi.
Co se vám vybaví , když se řekne štěstí?
Začnu oklikou. Před lety mi kamarádka vyprávěla, že byli někde na nějakém srazu a hráli hru, co by kdo chtěl. A její kamarád odpověděl, že by chtěl být šťastný. Prostě jen šťastný. A ostatní nechápali. Přáli si lásku, bohatství, studia a tak, jak se jim v mládí honilo hlavou, co by v životě chtěli. Ale ten její kamarád to vystihl přesně. Štěstí má v sobě obsaženo vše to, co jeho kamarádi vyjmenovali jednotlivě. Takže co je štěstí? Všechno to, co si přejeme, to, po čem toužíme, naše sny a přání. Štěstí je prostě štěstí.
A když řeknu české štěstí?
Domov, rodina, kamarádi nádherné Čechy a Morava, spousta vzpomínek a teď i spousta nadšených čtenářů blogu a knížky.
A ono řecké štěstí?
Ono to bude podobné jako to štěstí české. Rodina, přátelé a kamarádi a nádherné Řecko, které mi dalo domov.
V Řecku žijete čtvrt století. V čem bylo pro mladou Češku nejtěžší naučit se žít v jiné mentalitě?
Protože jsem do Řecka nepřijela přímo z Česka, ale už jsem si vyzkoušela život v Itálii a Turecku, kulturní střet nebyl takový šok. Navíc v mládí berou lidé život úplně jinak než v pozdějším věku a plno věcí, třeba to, že se odloučím od rodiny a přátel v Česku, jsem moc neřešila. Teď by to bylo mnohem těžší a nevím, jestli bych do takové změny šla s takovým nadšením a bezstarostností.
Jak vás noví sousedé tehdy přijali?
Začátky nebyly úplně lehké, byla jsem třeba první žena ve vesnici, která řídila auto, což pro ty stařenky v černém byl naprostý šok. Další problém byly moje modré oči, které v řecké vesnici často značí uhranutí – a pověrčivost tehdy byla hodně velká. Ale postupně zjistili, že je ani nepřejedu, ani neuhranu, a otevřeli svoje dveře a pak i srdce.
Bylo pro vás tehdy výhodou, nebo nevýhodou, že jste zrovna z České republiky?
Přiznám, že ze začátku to vůbec výhoda nebyla, protože Češky neměly před čtvrt stoletím moc dobrou pověst. Občas mi některé názory nebo poznámky vháněly slzy do očí, protože Češky měly status levných holek, co za drink udělají cokoli, a to bylo opravdu hodně nepříjemné. Ale pak mě sousedi poznali lépe, přišli na to, že to opravdu myslím vážně a hodlám žít tak, jak je v malé horské vesnici zvykem, a přístup změnili. Postupem času jsem je poznávala i já a zjistila, že si Čechů váží díky historii, kdy Česko po válce otevřelo své hranice řeckým vystěhovalcům, že si váží Čechů díky jejich pracovitosti a otevřenosti.
S manželem máte dvě dospívající děti, jak jsou na tom se znalostí češtiny?
Dcera Any česky mluví i čte, Juráš mluví, ale moc se mu nechce. Ale víte, on je teď v pubertě, tak nemluví skoro s nikým dospělým, ale s kamarády pusu nezavře.
A jak se doma stavíte k dodržování našich tradic nebo zvyklostí?
Já na tradicích hodně lpím, a tak mnoho českých zvyků dodržujeme a děti je samozřejmě znají a těší se na ně. Manžel je patriot, který trvá na zvycích Řecka, takže u nás se to prolíná spolu se zvyky našich sousedů a kamarádů, což jsou většinou cizinci z různých koutů světa, kteří zase slaví zvyky své, takže je to občas hodně pestrá směs.
Jak váš blog Řecké štěstí vznikl?
Úplnou náhodou. Kamarádka mi poslala odkaz na facebookovou skupinu Milujeme Řecko, kde jsem se nejprve nesměle rozhlížela, pak přidávala první komentáře a postřehy a nakonec začala psát vlastní články. A ty články měly takový úspěch, že mě lidé začali přemlouvat, abych si založila blog a psala to uceleně. To, že blog bude mít takový úspěch, by mě vůbec nenapadlo.
Je pravda, že blog a kniha vznikly na mobilu?
Ano, je, ptá se na to plno lidí a docela nevěří, ale pro mne je mnohem snazší psát na mobilu než na počítači. Asi jde o zvyk, kterého se budu těžko zbavovat.
Když přišla širší a potom užší nominace na Magnesii Literu, jaká byla vaše reakce a jaká vaší rodiny?
Pro mne byla nominace hodně velký šok a nevěřila jsem, že by to tehdy tak malý blog mohl vyhrát. Až v hledišti, těsně před vyhlášením vítěze, mě tak nějak napadlo: „Co kdyby?“ Rodina a kamarádi věřili od začátku, že to vyhraji, ti vůbec nepochybovali. Děti s manželem vyhlášení sledovali v Řecku na internetové televizi a jejich nadšení nebralo konce. A maminka, která byla se mnou na vyhlášení, to dojetím obrečela.
Vaši řečtí sousedé to vědí? Pár kamarádů to ví, ale pro ně je to něco tak abstraktního, že to moc neřeší. Blogové zápisy vyšly na jaře knižně, je to v něčem odlišné?
Výhra byla podmíněna knižním vydáním blogu, takže je v ní to nejlepší, co jsme na blogu našli.
Jak knihu a reakce na ni s odstupem času hodnotíte?
Reakce byly vesměs pozitivní, lidé jsou knihou nadšení a ze mě spadla nervozita, kterou jsem před vydáním knihy měla. Ono vyhrát cenu, i když prestižní cenu, je jedno, ale vydat knihu je druhé. Je to něco, na co se lidé těší, a šlo o to, jestli knížku budou mít rádi. A to se myslím povedlo.
Bude tedy další kniha?
Ano, teď už to mohu prozradit. Na jaře vyjde kniha druhá, s pracovním názvem Řecké štěstí 2. A opět vyjde v nakladatelství Grada – Cosmopolis, protože ti se ozvali s nabídkou na knihu, když blog ještě nebyl vůbec známý a o nějaké výhře se mi mohlo jen zdát. Ono je jednoduché oslovit vítěze a známé tváře, ale zariskovat a věřit tomu, že knížka může mít úspěch, i když autor teprve začíná a tápe, je opravdu risk. A já jsem ráda, že to vyšlo, a věřím, že i druhá knížka bude mít takový úspěch jako ta první.
