Stojíme kolem bílého hrnce, pod kterým hoří oheň. Uvnitř se pečou kaštany. „Ochutnejte. A vezměte si víc než jenom jeden,“ natahuje horkou mísu sympatický chlapík v pohorkách a džínech. Kaštany, co spadly ze tří stromů pod farmou, na kterou nyní shora koukáme, chutnají sladce. Nejdřív je ale musíte zbavit tvrdé slupky.
„Děti vždycky škemrají, ať pečeme kaštany, ale než rozehřeju kotlík, zmizí doma, že je jim zima,“ směje se Erhard Laner, který se svou ženou Verenou a třemi potomky bydlí na farmě Spitalerhof. Ta leží zastrčená pod malou horskou silnicí. Když po ní vyrazíte doprava, dojedete po 20 minutách do Bolzana. Stejný čas zabere i cesta na druhou stranu, do Merana. Jsme uprostřed Jižního Tyrolska na severu Itálie, mezi kopci, na kterých cinkají krávy a na které nelítostně číhají ostré vrcholky hor. Ale lišky tu nedávají dobrou noc. „Jedna se nám sem pravidelně vrací a rdousí slepice,“ zatíná pěst v rukavici Verena.
Jižní Tyrolsko bylo v roce 1919 odtrženo od Rakouska a připojeno k Itálii. Z drtivé části ho tvoří autonomní oblast Tridentsko-Horní Adiže. A to si díky vlastní vládě určuje svoje pravidla. Takže zatímco minulý týden musely kvůli koronaviru zavírat italské restaurace už v šest večer, tady to bylo až o několik hodin později. Školy jsou tu ale na rozdíl od Česka otevřené stále. I když... na tento týden jsou vyhlášeny prázdniny pro všechny. A roušky? Ty Italové prakticky nesundali už od jara, žádný volnější režim jako u nás tu neměli. Pokud se i venku potkají s někým na jeden metr, musí si zakrýt pusu i nos.
„Pravidla se mění ze dne na den,“ říká Erhard, který má na farmáře dosti netradičního koníčka – působí navíc v nedalekém údolí jako učitel němčiny, historie a zeměpisu na druhém stupni základky. Kdo jiný než on by mohl vyprávět, že historicky je zde němčina nejrozšířenější jazyk, italština je v menšině.
Verena a Erhard jsou typickými zástupci podnikatelů v turismu, na které tu dopadla pandemie. „Vedle farmy provozujeme i tři apartmány. Teď jsou prázdné. Všechny rezervace nám právě hosté zrušili,“ říká paní domu. Na mysli má turisty z Německa, kteří tvoří téměř veškerou část ubytovaných. Německo totiž zakázalo svým občanům vyrážet do rizikových zemí, když to není nezbytně nutné. „A Jižní Tyrolsko k nim bohužel už také patří,“ dodává žena, která prostory pro hosty uzpůsobila pravidlům – u vchodu je od květnového uvolnění lockdownu dezinfekce, také sáček s ručně šitými rouškami, hračky a knihy ve společné polici jsou překryté páskou. „A apartmány po každém hostovi dezinfikujeme,“ dodává. I to je ostatně součástí dohody se sdružením Roter Hahn, které v Jižním Tyrolsku dává dohromady podobné farmáře, co chtějí nabídnout své prostory pro turisty. „Je to dobrý nápad, oni mají know-how, my zase farmu,“ říká Verena. A má to i další výhody, produkty z farmy – vejce, džemy, sirupy, zeleninu a bylinné směsi i čaje může nabízet hostům ve snídaňových koších, ale ostatně i na další farmy této sítě. A nakonec i do obchodů ve městech dole v údolí.
Nápad propojit farmáře a přimět je k agroturistice vítá celý region, vždyť turismus zde tvoří největší obraty, a co víc – udržuje mladé farmáře na místě. Ne každý se chce jen do úmoru starat o krávy nebo vyrábět špek a sýry. Provozovat apartmány a hostit cizince baví i mladé lidi. „My si svůj sen plníme od roku 2009. Farma patřila Erhardovým prarodičům, vyrůstal tady,“ doplňuje farmářka a ukazuje malý dům s dobovou světnicí a bílou pecí. „Do roku 2019 jsme žili tady, v zimě bylo uvnitř sedm stupňů, dole byly slepice,“ směje se. Dnes už ale bydlí v novém domě, nad kterým jsou zmíněné apartmány.
Jak to bude s příjmy do budoucna? Verena krčí rameny. „Uvidíme, zda budeme mít na Vánoce a Nový rok hosty, jarní sezona je také nejistá. Jenže víte co, práce máme stále dost, příroda se totiž na pandemii a vládní restrikce neptá,“ ukazuje na velkou zeleninovou zahradu. Konec října je doba, kdy už jsou telata určená na odchov stažená zpět z horských pastvin, které zdejší farmáři sdílejí. Čeká se na první sníh a mrňata se s ovcemi pasou na loukách nedaleko domu, který obklopují dva zurčící potoky. Jak tráva zbělá, budou je neustále krmit ve stáji. „Hospodaříme jen na 2,5 hektaru, nic velkého,“ říká Verena. Vedle telat a slepic mají ještě králíky, guinejská prasátka, psa, kočku a dvě morčata. „Ty jsou zejména pro děti. Nevěřili byste, ale někteří hosté jsou schopni se vrátit jen kvůli nim,“ směje se. „Tak uvidíme, kdo a kdy je jako první zase pochová.“
